My Nightmare Kap. 1

24. prosince 2015 v 12:53 | Sumiya & Sakakibara |  My Nightmare

Šel jsem pomalu po ulici do nové školy. Přistěhoval jsem se z Osaky do Tokya a právě hledám tu novou školu. Do školy se mnou bude chodit můj bratranec, můj vysmátý bratranec. Ou, asi jsem zabloudil. Místo toho, abych dával pozor, se tady vykecávám sám se sebou. "Huh." Zdá se mi to, nebo vydím známou postavu? A ne nezdá. Vidím svého vysmátého trhlého bratrance Tsubakiho a vedle něj jde nějaký černovlasý vysoký kluk, kterého neznám. Vypadá, že se s Tsubakim dobře baví. Když tak nad tím přemýšlím, chodíme spolu do stejné školy a třídy. Ha! Může mě tam dovést. "Tsubaki-chan!" Zakřičel jsem na svého trhlého bratránka. Zastavili se a i když viděli, že jsem těsně za nimi pořád mě hledali. "Hej! Tsubaki! Já jsem tady! Za tvým zadkem!" Zamáchal jsem rukama a jednu jsem mu vrazil. "Ahoj Sora-chan, vůbec si nevyrostl." Zamračil jsem se na něj. "Hmm, fakt milý!" Celou dobu jsme se s Tsubakim vykecávali a ten kluk tam jenom stál a smutně koukal. Chtěl jsem ho zapojit do konverzace, ale Tsubaki mě nepustil ke slovu. "Tsubaki, prosím, počkej!" Tsubaki přestal kecat. "Kdo je ten kluk?" Ukázal jsem na... toho černovlasýho týpka. "Ahh, to je Luka Crosszeria, můj nej kámoš!" Přitáhl Luku ke mě a já musel vzhlédnout, protože jsem mu byl asi po ramena. "Těší mě, jmenuji se Sora." Uklonil jsem se mu. "Tsubaki, ukázal bys mi školu?" Pohlédl jsem na něj jak štěně. "Jasně." Vzal mě za pravou ruku a Luku vzal za levou a táhl nás do školy. V tomhle se vůbec nezměnil. Došli jsme do školy a ke skřínkám. Zuli, přezuli, a šli dál. Nejdřív jsme šli do naší třídy. "A copak bys chtěl vidět jako první?" Usmál se na mě Tsubaki. "Laborky!" Zatleskal jsem jak malý dítě. "Ok. Tak pojď za mnou." Vstal jsem a šel za ním jak poslušný pejsek. Vedle Tsubakiho šel Luka. Chvilku jsem šli po chodbě až jsme nakonec došli před dveře s nápisem 'Laboratoř'. Tsubaki vytáhl klíč a odemlk. "Ty máš klíče od laboratoře?!" Vykulil jsem na něj oči. "Jsem prezident rady, takže jo. Můžeš to brát jako osobní prohlídku." Pobídl mě abych vešel, a první co se stalo, že průvan zavřel dveře, já se lekl, uskočil a skočil na skříň ve které byli, naštěstí, nehořlavé látky. "Sora!" Zakřičel Tsubaki a přiběhl ke mě. "Jsi zraněný?" Zeptal se mě starostlivě. "Um, já jsem v pořádku, ale ty chemikálie ne." Rozhlédl jsem se a prstem ukazoval. "Co se to tady děje?!" Vtrhla dovnitř, nejspíš, učitelka. "Paní Lancrová?!" Otočili se v rychlosti Tsubaki s Lukou. "Kdo za tím stojí!" Zakřičela. "J-já..." Zvedl jsem ruku. "Půjdeš se mnou!" Pomalu jsem vstal a šel za ní. "A vy dva to tady zatim ukliďte." Řekla o něco klidněji. Šel jsem za ní se sklopenou hlavou. Když jsme došli do kanceláře, sedl jsem si na pohovku, která byla vedle ředitelského stolu. Za chvíli přišel ředitel a vypadal jako, jako.... já nevim co. "Takže, pane řediteli, tento mladý 'muž', roztřískal celou laboratoř." Radši jsem sklopil hlavu a dodal: "Jenom s nehořlavými látky." Špitl jsem potichu. "No, ty jsi...." "Sora Riku." Dodal jsem své jméno. "Jsi po škole. A s tebou budou po škole i ti dva." Zakýval jsem hlavou. "Co? Jaký, 'Ti dva'?" Nechápal jsem. "Tsubaki Asahina a Luka Crosszeria." Znovu jsem zakýval hlavou. "Můžeš jít." Vstal jsem a co nejrychleji zmizel. Zastavil jsem se až u skříněk. Kvůli mě, budou Tsubaki-chan a Luka-san po škole se mnou. Dal jsem se do pomalého kroku. Procházel jsem chodbou, až jsem došel do třídy. Dveře byli otevřený, tak jsem vešel dovnitř. Nikde nikdo. Podíval jsem se na hodiny a bylo 14:15. Až teď jsem si všiml, že tu je Tsubaki-chan a Luka-san. Nevěděl jsem co říct, vím že jsem se měl omluvit, ale částečně je to i Tsubakiho chyba, utěšoval jsem se. Tsubaki-chan a Luka-san si mě po chvíly všimli a propálili mě pohledem. Ale nebylo to nic nenávistnýho. Začal jsem panikařit. "C-co je?" Zakoktal jsem. "Nic." Přišel ke mě, jinak vždy veselý, Tsubaki a vytáhl mě na chodbu."Nerad se omlouvám, a-ale... omlouvám se!" Tsubaki a Luka na mě pohlédli a Tsubaki mi pošeptal do ucha. "Nic se neděje S.O.R.A-chan." Když Tsubaki řekl mé jméno, trochu jsem zrudl, a taky mi přišlo divné jak se Luka na Tsubakiho nenávistně podíval. Když viděl jak se na něj dívám uhnul pohledem. "Luka-san?" Přišel jsem k němu, když šel Tsubaki na záchod. "Co?" Otočil na mě hlavu a řekl neutrálně. "Proč si na Tsubakiho-chan koukal jak na vraha, když se ke mě naklonil?" Koukal jsem na něj s otazníkama v očích. "To tě nemusí zajímat." Řekl Luka tajemě. Trošku jsem sebou cukl a chtěl něco říct ale vrátil se Tsubaki, vzal svou a mou tašku a chytl mě za ruku. Vytáhl mě ze třídy a táhl chodbou. "T-tsubaki, co to sakra děláš!?" Řekl jsem dost nahlas. "Ehm, jdu s tebou domu?" Otočil se na mě. Nic jsem mu neřekl, ale moc dobře jsem věděl že jsme po škole a taky jsem věděl že s těma dvouma se něco děje. "Ale... Tsubaki, sme po škole!" Tsubaki mne neposlouchal a šel dál. "Tsubaki! Stuj!" Tsubaki stiskl mou ruku ještě pevněji. "T-tsubaki! T-to bolí!" Začal jsem lomcovat s rukou, ale tím jsem si způsoboval ještě větší bolest. Nakonec jsem se vyvlíknul a Tsubaki konečně zastavil. Chtěl jsem vzít nohy na ramena a zdrhnout, ale Tsubaki mě chytl okolo pasu. "T-tsubaki?" Řekl jsem koktavě. "Zůstaň se mnou a nechoď za Lukou." Opřel si hlavu o mé rameno. Zrudl jsem, nevěděl jsem co dělat, tak jsem si klekl na kolena. "Sora-chan..." Zašeptal mi do ucha, když se ke mě sklonil. "Miluji tě." Řekl pomalu. Vykulil jsem oči, vytrhl se mu, popadl tašku a běžel zpátky za Lukou-san. Když jsem běžel tak jsem z dálky viděl Luku jak přechází silnici. "L-luka-san!" Zakřičel jsem a běžel k němu. Všiml si mě a vyšel ze silnice zpátky na chodník. "Luka-san stalo se něco s Tsubakim!" Zastavil jsem se před ním a chytl jeho kabátu. "Co se mu stalo?!" "Ř-řekl.. že mě m-m...miluje!" Vzhlédl jsem k němu. Koukal na mě bez výrazu. "L-luka-san...?!" Zakoktal jsem když mě objal. "Taky tě, miluju." Pošeptal mi do ucha. V rychlosti jsem se mu vytrhl a běžel domů. Doma jsem si sedl pod okno se svým rockerovým méďou. Všichni se zbláznili. A za chvíli se z toho všeho zblázním i já! Luka-san mě miluje, Tsubaki-chan mě miluje. Já se taky miluju, ale tohle je moc! Najednou někdo zaťukal na dveře. "Dále." Řekl jsem s nezájmem. Otevřeli se dveře. Podíval jsem se kdo to je. Když jsem uviděl Luku-san a Tsubakiho-chan málem jsem se udusil bonbónem. Naštěstí jsem ho vypliv. "Sora-chan jsi v pořádku?" Přiběhli ke mě. "Já? Jo. A vy?" Podíval jsem se na ně nenávistě. "Cože?" "Jak to myslíš?" "Normálně! A teď vypadněte! Chci být sám!" Zakřičel jsem po nich. Oba dva koukali, jak mi tečou po tvářích slzy. "Takhle uboze si se mnou zahrávat." Zašeptal jsem potichu, když ke mě byli zády. Oba dva se zastavili a vrátili se ke mě. "Omlouvám se." Řekl Luka-san a políbil mě na čelo. "Promiň mi, Sora-chan." Tsubaki se ke mě nahnul a políbil mě do vlasů. Vytrhl jsem se jim. "Jděte pryč." Zašeptal jsem. Luka-san se smutně usmál a chytl Tsubakiho-chan za paži a odešli. Sotva se zavřeli dveře, tak jsem k nim vystřelil a zamlk je na dva západy. Oddychl jsem si a lehl do postele. Zajímalo by mě, jak se budou chovat zítra. Povzdychl jsem si, a zavřel oči. Chvíli jsem ještě přemýšlel, a pak usnul.

Ráno jsem se probudil se špatnou náladou. Promnul jsem si oči a vstal. Oblékl jsi svou, novou, uniformu a vydal jse pomalu do školy. Cestou jsem potkal Luku a Tsubakiho. Vzali si mě mezi sebe a něco na sebe nesrozumitelného vrčeli. Hned co se uklidnili, se o mě začali tahat. "Tsubaki-chan? Luka-san? To....bolí." Zašeptal jsem. Oba dva mě najednou pustili a já sebou švihl na zem. "Sora-chan!" Sklonili se ke mě. Pane bože! Tohle je noční můra! Luka-san a Tsubaki-chan mi chtěli pomoct, ale já je po jejich rukách švihl. Vstal jsem a odešel. Ohlédl jsem se za sebe, a málem vyletěl z kůže. Tsubaki-chan a Luka-san se hádali, kopali, trhali si vlasy, házeli po sobě všechny možné věci a já nevim co všechno si ještě dělali. Když jsi všimli, že na ně koukám, přestali se rvát a dělali jakoby nic. Z toho jse mi rozcukal koutek. Radši jsem se otočil a rychlostí blesku zmizel ve škole. Chtěl jsem jim utéct, ale podle toho, jak se za mnou 'bořila škola' jsem usoudil, že to asi nemá cenu. Zalezl jsem do třídy a sedl si na poslední místo v prostřední řadě. Do třídy se vřítili ty dvě paka, a když si všimli, kde sedim, sedli si vedle mě. "Aah... lepší už to bohužel nebude." Zašeptal jsem si potichu a položil hlavu na lavici. "To ty jsi mu ublížil!" "Cože?! Já ho jenom chráním!" "To tak!" "Grr! Idiote!" "Namyšlenej násosko!" "Kreténe!" "Blbče!" "Tupoune!" "Ty - Sora-chan?" Tsubaki vstal a přešel ke mě. Pohladil mě po zádech. Vstal jsem, propálil je nenávistným a jedovatým pohledem a zakřičel po nich: "Vy paka! Víte co? Dejte mi radši pokoj!" Otočil jsem se a odešel ze třídy. Rychlím krokem jsem šel po chodbě až na záchod. Přešel jsem k umyvadlu a opláchl si obličej studenou vodou. Zhluboka jsem dýchal a přemýšlel, jestli jsem nebyl moc tvrdý.... Na co to sakra myslím?! Samozřejmě že jsem nebyl moc tvrdý! Ty paka si to zaslouží! I když, co když říkají pravdu, a opravdu mě milují? Kurvadrát! Už je toho moc! "Do prdele!" Zakřičel jsem a dal pěstí do zdi. Uslyšel jsem zapraskání kostí. Zaúpěl jsem nahlas a sesipal se. Uslyšel jsem nějaké kroky. Otevřeli se dveře a v nich byl... Luka-san, asi, si mě vzal do náruče a odnesl na ošetřovnu. Pak mám černo.



Pomalu jsem otevřel oči, ale hned jsem je zase zavřel, protože mi do nich svítilo ostré světlo. "Sora-chan?" Zaslechl jsem dvojhlasně. "Hmm..." Znovu jsem otevřel oči, a chtěl si je promnout, ale když jsem zvedl pravou ruku, bodla mě ostrá bolest. "Nehýbej s ní!" Okřikl mě....Tsubaki-chan...myslím. "D-dobře...prosím, nekřič na mě." Zakníkal jsem a sklopil hlavu. "Sora-chan, on to nemyslí zle, jenom nechce, aby se ti něco stalo." Pohladil mě Luka-san po vlasech a Tsbaki mě chytl za bradu. Vzhlédl jsem k nim, a uviděl něco nečekaného. Milost. Laskavost. Jemnost.....a Lásku. "Luka-san, Tsubaki-chan....proč?" Podíval jsem se na Tsubakiho-chan a pak na Luku-san. "Proč?" Naklonili se kě mě a já zrudl. "No, proč....mi říkáte, že mě mlujete?" Pohled jsem zabořil do deky kterou jsem mačkal v ruce. "Hmm, protože tě opravdu milujeme?" Odpověděli mi otázkou. "T-to jako vážně?!" Zamrkal jsem. "Heh?" Rozhlídl jsem se kolem sebe. Ani Luka, ani Tsubaki. Otočil jsem se na břicho a zabořil hlavu do polštáře. "Lháři! Parchanti! Takhle si pohrávat s mím srdcem! Pedofilové *Luka - 24, Tsubaki - 25, Sora - 16*! Nesnáším je, oba dva!" Zařval jsem do polštáře. " Co se děje?!" Vrazila dovnitř sestra. Když viděla mou vražedně-jedovato-nasranou auru, radši vyklidila pole. Nejradši bych do tý zdi praštil znovu. Sora, uklidni se, ti dva ti za to NESTOJÍ! Kašli na ně! Ať se teď dusí oni! Nech je být, ať dělají co dělají! Způsobili ti bolest. Uklidňoval jsem se. Přesně. Nechám je, aby se tak zvaně uvařili ve vlastní šťávě. Já jim to dám zítra sežrat!
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama