My Sweet Scandal S2 Kap. 4

3. prosince 2015 v 22:09 | Sumiya |  My Sweet Scandal


Probudí mně až třísknutí dveří, které bylo dostatečně silné, aby dotyčné dveře vyhodila z pantů. Ještě chvilku jsem se rozvaloval, a pak těžce vstal. Kolik je hodin? Zamžourám do slunečních paprsků, a zaměřim se na svůj telefon. "Za deset sedm…." Zachaptim, až se leknu. Hned na to zakašlu na celý dům, div se nesložim k zemi. Vytočim Shii-sanovo číslo, a čekám, až mi to vezme.
"No, kde si?!" Vyštěkne rázně.
"N-no- *kašel*… jsem doma… *kašel*…"
"Jsi nemocný?"
"Jo *kašel* zítra, přinejhorším ani za týden mě v práci neuvidíte *kašel*"
"Tak se hlavně uzdrav, měj se."
"Hm, zatím." Řeknu bručivě, a zaklapnu telefon. Tak, teď to teprve přijde. Teď teprve přijde ten horor. Musm sejít schody do kuchyně, a říct to Yusukemu. Vydýchal jsem se, vzal si župan, který mi dal Yusuke, a pomalu se vydal ke schodům. Před nimi jsem se zastavil, a začal je pomalu slézat. No, ale jelikož jsem jelito, zakopl jsem, a sletěl až dolu. "Au…" Zaúpím, a vyštrachám se na všechny čtyři. "Riki? Co dě- ?! Jsi v pořádku?!" A už je u mě. "No, jak bych to řekl *kašel* jo i *kašel * ne. Není mi dobře…" Zachraptim s kašlem. Přitiskne mi ruku k čelu. "Máš horečku. A celkem vysokou!" Řekne starostlivě, a vezme mně do náruče, ve které mně pevně sevře. Cítim, že mě někam nese. Kam, to už nevim, jelikož mi víčka padnou únavou.
*
Pomalu otevřu oči, ale hned je zase zavřu, jelikož mi do nich pronikne moc světla. "Co… kde…." Zachraptim, a znovu otevřu oči. Chvilku mi trvá, než si uvědomim, že se nade mnou někdo sklání. A další chvilku trvá, než si uvědomim, kdo se to nade mnou vlastně sklání. "Y…Yusu- *kašel* ke…." Zakašlu jeho jméno. "Riki…. Jak se cítíš?" Optá se mně. Ale…. Jako kdybych byl pod vodou, a on na mě mluví, je to… je to takový divný…. "Hlava…. Bolí mě hlava….. v krku…. nemůžu *kašel* skoro dýchat, jak…. *kašel* mám rýmu…. A je mi hrozná zima…." Zašeptám, aby mi rozuměl, jelikož když mluvim nahlas, nerozumim si ani já, natož aby to přelouskal on. "Sakra!" Zakleje, a já sebou cuknu, jelikož to zazní hrozně ostře. "Promiň…." Klekne si na kolena, vezme mou ruku, a natiskne si ji ke své tváři. "Vezmu tě k doktorovi, ano?" A políbí mě na ni. Jenom kývnu. Usměje se, pustí mou ruku, a odejde.
"Kam- *kašel*"
"Jdu ti pro věci." A vyjde. Počkat. Já snad nejsem ve svém pokoji? S těží se posadim, a začnu se rozhlížet po místnosti. Ne…. Tohle je …. Yusukeho… pokoj? On mě vzal do SVÉ ložnice?! Vždyť mi zakázal sem chodit! A teď mě sem odnese, a to dokonce dobrovolně! Plácnu sebou do postele, ale to jsem neměl dělat, jelikož se nebezpečně ozvala moje hlava. "Uh…" Zaskřehotám, a chytnu se za ni. To nebyl zrovna nej nápad. Dveře se otevřou, a v nich je Yusuke s mými věcmi v náruči. Položil je na postel, a zahleděl se na mě. "Chceš pomoct obléct se?" Zase jsem němě kývl. Usmál se, a vybral nějaké kousky oblečení. "Souhlasíš?" Ukázal na věci, co vybral. Hmmm, tmavě modrá košile, a černé kalhoty. Kývnu k souhlasu. Usměje se, přejde ke mně, a pomůže mi posadit se. Opatrně mi svlékne mé pyžamo, a oblékne mi košili, a následně i kalhoty. Chci sebou znovu plácnout do postele, ale… Yusuke mi v tom zabrání. Pomůže mi se postavit, ale můj plán udělat jeden krok vpřed, se nezdařil, a mě se podlomili kolene. Yusuke si povzdechne, a vezme mě do náruče. Upřímně mi to je jedno. Nechám se odnést až do předsíně, kde mě posadí na botník, obuje mě, a navlíkne do kabátu. Chvíli si mě prohlíží, a po zhodnocení mi dokonce narve šálu, div i né čepici. Až pak se obul a oblékl on. Zase mi pomohl na nohy, ale tentokrát mě jenom podpíral. Došli jsme k autu. Otevřel mi dveře, a já byl rád, že jsem si mohl konečně zase sednout. Připoutal jsem se a zavřel oči. Hned jsem usnul.
Ucítim dotek na rameni. Rozlepim oči, a zahledim se na Yusukeho. "Už jsme tady." Usměje se, a pomůže mi z auta. Chce mě podepřít, ale já se skoro zhroutim. "Já… *kašel* už nemůžu…" Zašeptám, a zavrim hlavou. Jsem tak unavený, všechno mě bolí, nemůžu se skoro hýbat, natož abych sám šel. "Chceš, abych tě vzal do náruče?" Optá se mě. Kývnu, div mu do náruče neskočim. Vezme mě tedy do náruče, ve které se mu hned stočim do klubíčka, a opřu si hlavu o jeho hruď. Je mi zima…. "Hlavně mi neusni, princezno." Promluví Yusuke, a tím mě vytrhne z myšlenek na měkkou postel, a na spánek v ní. Yusuke se posadí, a mě si k sobě ještě víc přitiskne. Snažím se neusnout, ale nakonec to nevydržím, a přece jenom usnu. "Další!" Křikne nějaký ženský hlas, že skoro ohluchnu. Yusuke se zvedne, a se mnou v náruči vejde do ordinace. "Ježiši! Co se mu stalo? Položte ho na lůžko." Vyjekne, asi doktorka. "Má teplotu, bolí ho v krku, kašle, má rýmu a zimnici, bolí ho hlava, a skoro se nemůže hýbat, jelikož ho všechno bolí. " Vysype ze sebe na jeden nádech. "Tak se na to podíváme. Vy si můžete zatím sednout do čekárny." Usměje se, a přejde ke mně. "N-ne, Yusuke…." Vykoktám chraplavě. "Nebo si sedněte támhle na židli." Ukáže k jedné židli u dveří. Poslechne, a sedne si. Doktorka vrátí pozornost ke mně. Rozepne mi košili, a poslechne si mé srdce. Jenom zavrtí hlavou. "Jak je ti?" Optá se. "Je mi špatně." Řeknu jednoduše, a zakašlu. "Posaď se." Samozřejmě mi pomůže. Otevři ústa a řekni 'ááá'." Otevřu ústa. "Panečku. Máš to zarudlé, s otokem na sliznici, proto máš takovou rýmu. Měl jsi vysoké teploty? *Kývne k souhlasu* No, tak to je angína v plném rozkvetu. Předepíšu ti antibiotika, na horečky obklady a na bolesti hlavy paralen. Na kašel je nejlepší Kaloba, nebo podobné kapky." Řekne od stolu, a Yusukemu dá recept na antibiotika. "Můžete si je koupit dole, v přízemí. Je tam lékárna. A hlavně mu zatrhněte veškerou aktivitu, a když už jenom akutní a s dohledem, kdyby se mu udělalo nevolno, nebo by omdlel." Řekne Yusukemu, který mi zapíná košili, a bere mě do náruče, ve které se zase stulim. "na shledanou." Řekne potichu, a odejde z ordinace. "Jsi unavený?" Optá se mě. "Hmm..." Zabručim, ale oči nechám otevřené. "Chceš odnést do auta, nebo půjdeš se mnou, do té lékárny?" Optá se znovu. Chvilku přemýšlim nad významem věty, a pak se rozhodnu. "Chci jít s tebou….*kašel*" Zachraptim potichu. "Jsi si tím jistý?" Svraští obočí. Kývnu, a jemně se usměju. Taky se usměje, a jde ke schodišti, ze kterého pomalu jde dolu. Sleduju okolí, hlavně sestřičky, které se na Yusukeho koukají s rudými tvářemi. Tss, jako by tu byl kvůli nim. Nány pitomí! Zanadávám v mysli. Ještě hodim pár nadávek, které samozřejmě neřeknu nahlas, a pak se vrátim do reality. "Teď tě postavim, a půjdu pro ty léky." A položí mě na zem. "Půjdu s tebou." Zašeptám. Usměje se, a ruku v ruce se vydáme do lékárny. Samozřejmě mi neujdou závistivé pohledy lékárnic, které mě propalují pohledem. Dojdeme k pultu. Yusuke vyndá recept, a podá ho lékárnici. Ta ho samozřejmě přijme, a přinese léky. "Ještě něco?" Řekne nepřirozeně sladce. Mám normálně chuť jí stáhnout z kůže! "Ano, paralen, kapky do nosu, a něco proti kašli." Tolik?! Leknu se v duchu. Lékárnice chvilku nevěřícně kouká, ale pak jí asi dojde, že to nebylo pozvání na rande, ale odpověď na otázku, jestli nechce ještě něco. "A-ano, hned to bude." Zdá se mi to, nebo je smutná z toho, že jí nepozval? Zatahám Yusukemu za rukáv. Stočí ke mně pohled. "Právě si jí ranil." Zašeptám mu do ucha. "Ranil? A jak?" Nechápe. "Ty jsi to nezaregistroval?" Jenom zavrtí hlavou, že ne." Ona tě okatě balila, a doufala, že jí pozveš na rande. Dokonce na tebe i mrkla." Řeknu mu do ucha znovu. "A tobě snad vadí, že se spíš zajímám o tvé zdraví, než o tu nánu, která kouká jenom na můj vzhled?!" Vyštěkne nahlas. "N-ne…. To- *kašel* to ne, ale… já jenom, že mě trochu překvapilo, že už nejevíš *kašel* takový zájem o ženy, když si teď se mnou. Co vim, ještě než sem tě osobně poznal, jsem se na tebe *kašel* párkrát ptal lidí, co s tebou měli nebo mají nějaký *kašel* druh vztahu, prý jsi byl pěkný záletník." Zachraptim. "Ano, byl jsem, to přiznávám, ale teď už mě ženy nezajímají, teď mám svou princeznu. Teď mám tebe." Zašeptá mi potichu do ucha, a pak se zase narovná. "Tady pane." Posune k němu léky. Yusuke čeká, kdy mu řekne cenu, ale ona nic. Jen tiše stojí se sklopenou hlavou. Povzdechne si, a podívá se na kasu. Z peněženky vytáhne přesný počet bankovek, a položí je na pult. "Na shledanou." Řekne Yusuke bez citu, a spolu se mnou odejde. Vyjdeme z nemocnice. V tu ránu, se mi zamotá hlava, jelikož do mě uhodí silný, a chladný vítr. Yusuke mě rychle podepře, a pomůže mi do auta. Za pásuje mě, a já, i když nechci, usnu.
Ucítim, jak se mnou někdo třepe, ale to mě nevzbudí. Je mi jasné, že je to Yusuke, a tak, aby se nebál, že jsem "odpadl" jenom zabručim. Přestal. Najednou ucítim něco teplého. Zaslechnu i, jak pod tím něco tlumeně, jako by splašeně bije. Aah, jeho hruď. Jeho teplá, a příjemná hruď. Něco zamručim, a více se přitisknu ke zdroji tepla. Je mi hrozná zima….
*

Probudí mě hrozná zima, která mě donutí otevřít unavené oči. Kupodivu mě do nich neuhodí silné a ostré světlo, ale k mému údivu je v místnosti celkem temno. Pomalu se posadím, a následně i postavím. Celkem se leknu, když se zahlédnu v zrcadle naproti. Normálně zdravou barvu nahradila mramorově bílá, pod očima, kterou jsou bez lesku, jsou obrovské černé pytle, jako bych týden nespal, a vlasy, normálně učesané, jemné od pohledu jsou teď do všech stran, zacuchané, a od pohledu nepříjemně mastné. Oklepu se nad svým vzhledem, a jdu ven z pokoje. Plížim se jako myška ke schodům, které opatrně sejdu. Potom se vkradu do kuchyně, a užuž bych jásal, že mě Yusuke nechytl, je-nom-že, náhoda je blbec, a on seděl na lince, a pozoroval mě. "Kam pak míříš?" Optal se, a seskočil z linky. Pomalým krokem se vydal ke mně, a na tváři mu pohrávalo něco mezi úsměvem a úšklebem. Trhl jsem sebou. "N-no… j-já…. M-mám… žízeň…." Zadrmolim potichu. Nic neříká. B-bojim se ho! Ten pohled! Nakonec mu v tváři povolí svaly, a on se jemně usměje, a přitom si mě přitáhne do náruče. "Neměl bys takhle chodit po domě. Jsi nemocný…. To mi připomíná, že si musíš vzít léky." Pohladil mě po vlasech, pak vzal do náruče, a odnesl zpátky do ložnice, ze které jsem vylezl. "A-ale… já mám žízeň!" Zachraptim na protest. "Vždyť ti přinesu ty prášky. Musíš je něčím zapít, ne?" Kývnu. Má pravdu. Grrr! Vůbec mi to nemyslí! Bodeď by ne! Mám angínu! "Yu….." Už je pryč. Povzdechnu si, a natáhnu se. V těle se mi rozlije příjemný pocit, že nemusim nic dělat. Chvíli se usmívám jako sfetlá veverka, ale když se vrátí Yusuke, a navíc když v rukou svírá taštičku s léky, a sklenici vody, hned se vzpamatuju. Rozbalí antibiotika, a podá mi jednu tabletu. Vezmu ji do ruky…. Ježkovi oči! Vždyť to má aspoň 2 centimetry! Sakriš! "Y-Yusuke? M-myslíš že bys mi mohl…. R-rozlomit… tu tabletu? J-já to… celý nespolknu…" Zašeptám potichu, a sklopim hlavu. To je tak trapný! "Ale samozřejmě." Usměje se, vezme mi tabletku z ruky, a v dlani ji rozdělí na dvě části. Jednu část mi vrátí do rukou, a já si ji tedy vložim do pusy, a zapiju vodou. To samé udělám i u druhé části. "Kolikrát denně to budu muset brát?" Optám se lehce… vyděšeně, protože jestli to bude víc jak dva, můžu si jít hledat místo, kde mě pohřbí. "Ummm…. Počkej, podívám se….. Hmmm, jo! Musíš každých šest hodin, a jelikož je teď 10 dopoledne…. Budeš to brát čtyřikrát denně. Teď jsi to měl v 10 dopoledne, pak to budeš mít ve 4 odpoledne, pak v 10 večer, a potom ve 4 ráno." Koukal jsem na něj. T-to nemyslí vážně, n-ne? Č-čtyři…čtyřikrát denně…? Hehehe, ne… tohle je moje definitivní smrt. "No, ale teď to neřeš. Teď si hlavně odpočiň. O léky se ti postarám." Usmál se, a pohladil mě po vlasech. "Nemáš hlad?" Optal se hned potom. "Um… ani ne…. Jsem spíš unavený… a…. zůstaneš tady se mnou i přes noc?" Pohlédnu na něj štěněcím pohledem. "Jestli chceš, tak klidně, ale ještě musim jít něco udělat, a pak se jít vysprchovat, tak já potom přijdu, ano?" Kývnu k souhlasu, a on odejde. Zajímalo by mě, jestli opravdu přijde, a lehne si sem, sem ke mně do postele.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama