Pretty Little Psycho Kap. 1

24. prosince 2015 v 12:59 | Sumiya |  Pretty Little Psycho

Kapitola. 1
------------
990 slov


Procházel jsem se temnou chodbou, a vyťukával si tam písmenka do telefonu. U toho jsem se usmíval jako někdo, kdo vyhrál v loterii. Pomalu jsem došel ke dveřím, a s vrznutím je otevřel. "Ťuk ťuk, jsem před tvým pokojem, nepozveš mě dál? Nehodlám čekat na tvůj souhlas… ťuk ťuk, otvírám si dveře…" Zastavil jsem se, a rozhlídl se po pokoji. "Nemusíš se bát, hra už končí. Doufám, že se bavíš tak jako já." Usmál jsem se, a z prsní kapsy vytáhl 35 centimetrů dlouhý nůž, a přešel k posteli. Uchopil jsem přikrývku, a trhnutím jí sundal. "Ding dong, a už tě mám!!" Vykřikl jsem, a chlapci zabodl nůž do krku. Nestačil ani vykřiknout, a z hrdla vystříkl proud krve. "Tch…Hhaha! Haha!! Haha!!" Začal jsem se psychopaticky smát. "Ding dong, kdo tě potrestá! Haha! Haha!" Vykřikl jsem, nůž vytáhl, a začal do něj bodat. Do krku, do očí, do hrudi, do srdce. Celá jeho postel byla od krve, a z mých bílých vlasů, začali téct pramínky krve. Naposledy jsem do něj zabodl svůj nůž, a pak s jeho hlavou v ruce, a tančivými kroky, jsem vyšel z jeho pokoje. "Zabil…Chytil…vlastním…jeho krásnou tvář…" Mumlal jsem, a jeho hlavu nakonec zahodil. "K ničemu!" Odfrkl jsem si, procházel se po chodbě, a nahlížel do pokojů. Nikde nikdo nebyl, a když už, tak jsem je rozkouskoval, a nechal tam jenom krvavou hroudu masa. S úsměvem jsem vešel do koepelny, vysvlékl se oblečení, a vlezl do sprchy. Hah, po pořádné masové vraždě, je nejlepší, příjemná, horká voda. Zavřel jsem oči, a nechal se unášet svobodou teplé vody. "Tak příjemné~" Zavrněl jsem, a začal si smývat krev. Tahle krev. Krev těhle lidí, je nechutná, lepkavá, smradlavá…prostě hnus! Ušklíbl jsem se, a prohrábl si vlasy. "Nečistí hříšníci…" Zašeptal jsem, a vylezl ze sprchy. Osušil jsem se, a oblékl do oblečením které tady leželo. Upravil jsem se, a odešel z domu stejnou cestou, kterou jsem přišel. Záměrně jsem si trochu zašpinil oblečení, a obličej krví, a vytvořil se nějaké šrámy po rukou, a uměle se rozbrečel. Po cestě jsem ještě našel nůžky, a tak jsem si je zabodl pod žebra. Zatnul jsem zuby, a dobelhal se ven. Schody jsem vzal po hubě, a dopadl před nohy nějakého muže. Obličej jsem měl u jeho nohou, a nůžky se mi zabodli ještě hlouběji. "Auuu!" Vyjekl jsem hraně. "Jsi v pořádku?" Řekl vysoký muž. "Ne~" Zahučel jsem, a převrátil se na záda. "Proboha, jsi zraněný!" Vykřikl a klekl si, aby se lépe podíval na velkou ránu. To je ale debil…. Zavřel jsem oči, a vytlačil další slzu. "Zavolám záchranku, vydrž!" Muž si stoupl a hledal mobil, který mu vypadl z kapsy a rozbil se. Držel jsem se, abych nevybouchl smíchy. Z kapsy jsem vytáhl telefon, a pokusil jsem se mu ho podat. Když se mi to konečně povedlo, došel kredit… "E-eh… t-tak… j-já... umřu?" Zavzlykal jsem falešně. "Ne, neumřeš!" Řekl statečně. "Mám byt hned vedle." Zytáhl mě do jeho bytu. Nic jsem nedělal, a nechal se nést. Asi mě chce ošetřit. Položil mě na sedačku, a vytáhl lékárničku. "J-Já se bojím…" Zafňukal jsem. "neboj, nebude to bolet." A když to dořekl, vytáhl nůžky, které jsem měl zapíchnuté pod žebry. Kupodivu jsem ani necekl a jen se rozbrečel. "Promiň." Řekl a posadil se, aby mohl zastavit krvácení.


Tohohle kluka neznám… Pomyslel jsem si a přitiskl mu na otevřenou ránu tlakový obvaz. Bolestně sykl. "Buďte alespoň jemný!!" Vyštěkl na mě. "Omlouvám se, že se ptám v takové nepříjemné situaci, ale co tu děláš?" Podíval se na mě s poker facem, a řekl: "Byl jsem na návštěvě přátel." Odpověděl, a uhnul pohledem. "A co se konkrétně stalo?" Podíval jsem se na tu ránu, a znovu na něj. "Vrazil tam nějaký magor, a… všechny zabil. Úplně všechny…" Hrozné. Pomyslel jsem se a vyměnil mu obvaz. Už nic neřekl, jenom se rozplakal, a opřel se o mé rameno. "To je mi líto." Řekl jsem tiše.
"Akise."
"Co?" Řekl jsem nechápavě. "To je mé jméno." Řekl s 'přátelský' pohledem. "Ach, těší mě, já jsem Reizo." Usmál jsem se, a on se o to asi taky nejspíš snaží. "Umm, děkuji, že jste mě zachránil, Reizo-san…" Sklopil hlavu, a objal mě okolo krku. "Prosím, tykej mi." Mrkl jsem na něho. "D-Dobře…" Zamumlal a zčervenal. To je rozkošný…! Wait… na co to myslim?! Vždyť je to kluk! Ale… když je tak roztomilý. Ztuhl jsem a potápěl se v myšlenkách. "Proč… se na mě… tak k-koukáš?" Vykoktal a víc zčervenal. Ale zdálo se mi, že je na něm něco divného. "Eeh, promiň, něco mě napadlo." Řekl jsem. "A-Aha…" Vykoktal vyděšeně. "Mimochodem…" Cítil jsem, že se začínám potit. "Co…?" Podíval se na mě.
"…chci tě jako mazlíčka…."
"C-Cože!?" Vykřikl na mě. Chtěl se zvednout, ale chytil jsem ho za zápěstí.
"Slyšíš, ne?"
"P-Pusť-"
"Ne…. Teď už ne…" Zamumlal jsem, přitáhl si ho do náruče, a opatrně ho objal, abych mu neublížil.
"Akorát ti něco chybí, Aki-chan…"
"Co….Co mi chybí?"
"Obojek…" Zašeptal jsem mu do ucha. "Pr-Prosím, jen to ne….." Řekl s psíma očima. "Ne ne, už jsem se rozhodl, Aki-chan." Zavrtěl jsem hlavou, vzal ho do náruče, a odnesl ho do ložnice.
"C-Co máš v plánu, ty úchyle…!?"
"Já nejsem úchyl, jenom jdu do ložnice, nic víc."

"Hmmm." To bylo vše, co mi řekl. Došel jsem tedy do ložnice, a zamkl dveře. Šel jsem do skříně, která byla naproti posteli, vytáhl jsem obojek, a šel jsem pomalu k posteli. Když jsem k ní došel, nahnul jsem se k němu, a obojek mu upl na krk. "Nech-" Než to dořekl, už ho měl na krku. "Pozdě." Zašeptal jsem mu do ucha. Odtáhl jsem se od jeho ucha, políbil ho, a vnikl mu jazykem do úst. Když jsem se od něj odtáhl, měl červené tváře. "Už jsi jenom můj…." Aki-chan zrudl ještě víc. "Co pak?" Usmál jsem se a pohladil ho po tváři. Nic neřekl, mám pocit, že ani nedýchá. Usmál jsem se, a zase se nahnul k jeho uchu. "Neboj se, já tě nekousnu."
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Kameko Kameko | E-mail | 19. února 2016 v 15:25 | Reagovat

Ta pesnička hneď na začiatku... prečo Hide and Seek? :D
https://www.youtube.com/watch?v=cYYlqLiut6g

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama