Pretty Little Psycho Kap. 5

24. prosince 2015 v 13:04 | Sumiya |  Pretty Little Psycho
Kapitola 5.
-------------
819 slov


Reizo nás odvedl zpátky domů, kde nás zamkl v pokoji jako své vězně, což mě štvalo. "Oi! Reizo! Okamžitě otevři!" Zabouchal jsem na dveře, jako pobuřený vesničan, a čekal, jestli mi otevře. Nic. Jak jinak. Namyšlenej idiot! Ještě chvilku jsem to zkoušel, ale nic z toho nebylo. "Hah, někdy mi opravdu pije krev!" Procedil jsem mezi zuby, a obrátil se k tomu klukovi, kterého jsem skoro, díky Reizovi, jenom skoro znásilnil. "Jak se jmenuješ?" Optal jsem se bez jakých koliv zábran, a posadil se vedle něj. "U-um no….j-jmenuji se Mika…" Zašeptal, jakoby se bál, že ho za to, že se tak jmenuje, zabiju. "Hm, hezký, já jsem Akise." Opáčil jsem, a objal ho kolem ramen. Cukl sebou, ale nějak zvlášť se nebránil. "Um, Akise….san….nemáš z něj strach?" Zamumlal Mika, a podíval se na mě. "Heh? Z Reiza?" Jenom kývl. "Ne, proč? Uznávám, je sice velmi úchylný, a taky v některých případech nezdvořilý, ale jinak je to fajn chlap…. Teda, až na pár momentů." Pokýval jsem hlavou, a zaslechl kroky. "Aaaaa, náš velký pán Reizo se uráčil vrátit, a otevřít nám?" Řekl jsem naschvál nahlas, aby to slyšel, protože jsem nějakým způsobem věděl, že ho to vytočí do běla. Dveře se najednou rozrazili, a v nich stál nasranej Reizo, který vypadal, jako by se měl každou chvíli proměnit v nějakou krvelačnou bestii. "Ty!!" Zakřičel, a vrhl se po mně. Než ke mně doskočil, odstrčil jsem radši Miku na stranu, aby to taky neschytal jelikož, je podle všeho ještě dítě, a tenhle ten idiot taky něco váží.
V pravou chvíli se po mně vrhl, a začal vášnivě líbat. Nechal jsem si to líbit, a objal ho okolo krku. Očkem jsem sledoval Miku, jak na nás vyděšeně a vyjeveně kouká. Heh, vítej v pekle, zlato.




Když se po Akisem vrhl ten muž, Ehhhh, Reizo, myslím, odstrčil mě na stranu, a já tvrdě dopadl na zem. Když jsem se vzpamatoval, pohlédl jsem na postel, kde jsem ještě před chvíli seděl, a jenom nevěřícně koukal. He?...Heeeeee?! Oni…oni se líbají?! Kompletně jsem zrudl, a pohled od nich odvrátil. Chtěl jsem se zhluboka nadechnout, ale nešlo mi to, jelikož jsem měl ten….kočičí obojek. Srdce se mi rozbušilo na maximum, a já tušil, že jestli to bude takhle dál pokračovat, tak se tady zhroutim se zástavou srdce z nedostatku kyslíku. Pokusil jsem se aspoň uklidnit, ale ani to mi nešlo. Pokusil jsem se vstát, a když se mi to po několikátém pokusu povedlo, rychlostí světla jsem vypálil ven z pokoje. Hned jak jsem překročil práh dveří, hned jsem je za sebou zabouchl. Vydýchal jsem se, a pokusil setřást červeň ze svých tváří. "Uuuuuuh……." Vydechl jsem, a setřel si pot z čela, které jsem měl celé zpocené z toho skoro zážitku. Byl jsem tak mimo, že jsem ani nepostřehl, že někdo jde, a to mým směrem. Uvědomil jsem si to až tehdy, kdy se objevil přede mnou. "Ale, copak copak, chlapče. Co tu tak sedíš na zemi." Optal se mě mile nějaký mužský hlas. Zvedl jsem k němu hlavu, a málem dostal infarkt. Byl na chlup stejný jako ten cápek, co mi dal ten obojek. "J-já… jenom..." Zamumlal jsem, a radši ukázal na dveře, ze kterých se začali linout vzdechy. "Ooh, takže se Reizo odpoutal, to je skvělé!!" Řekl vesele. No, i když jsou to dvojčata, chovají se každý úplně jinak. "No, a jakpak se jmenuješ?" Přiklekl si ke mně, a vyzdvihl mi obličej tak, aby se mi mohl koukat do očí. Chvilku jsem váhal, jestli mu své jméno říct, nebo ne, ale nakonec jsem se rozhodl pro ano. "J-jmenuju se Mika…" Zamumlal jsem potichu, skoro slyšitelně své jméno. "Těší mě, já jsem Rokuro." Usmál se na mě. "Nechceš mi dělat společnost?" řekl optimisticky. Jenom jsem kývl, a s jeho pomocí se postavil na nohy. "Pojď." Pobídl mně. Šel jsem poslušně za ním, až k jedněm dveřím, které mi otevřel. Slušně jsem dovnitř vstoupil, a začal se rozhlížet okolo. Bylo to velké. Všechno, co tu bylo, bylo velké. Na to, jak to z venku vypadá opticky menší, je vevnitř hotový palác. "Páni!" Zašeptal jsem. Trošku jsem sebou cukl, když se mi o nohy otřela kočka. Ihned jsem začal kýchat, jelikož mám na kočky alergii. "M-mohl byste…. Tu kočku dát pryč...?" Zahýkal jsem, a začal si stírat slzy. Nic neříkal, popadl kočku, a odnesl ji pryč. Když se vrátil, dál mi nějaké prášky, a kapesníky. "Co je to?" Ukázal jsem na prášek. "To je na alergii. Bratr má sennou rýmu." Kývl jsem, a kapesníkem si setřel slzy. "Mohl bych poprosit o sklenici vody?" Zase nic neříkal, a podal mi jí. Strčil jsem si prášek do pusy, a zapil to vodou. "Nechceš se natáhnout?" Jenom jsem kývl, a když se ke mně víc přiblížil, a opřel jsem se mu o hruď. "Můžu… můžu tady zůstat s vámi?" Optal jsem se, a podíval se na něj. "Samozřejmě, že můžeš. Ale mám jednu podmínku." Usmál se.
"Jakou?"

"Oslovuj mě mým jménem, Mika."
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama