Pronásledován Démony- Kapitola 6.

3. prosince 2015 v 21:58 | Sumiya |  Pronásledován Démony

Sonohoka
Vyšli jsme z domu, a hned jsme vyrazily do nějakého obchodu. Jelikož nikdo z nás neumí vařit, museli jsme zaimprovizovat, a to znamená, jít si koupit hotovky. "Sonohoko-san!" Cukl jsem sebou, a stočil pohled na Yukia. "Hm?" Zabručel jsem. "Co se stalo? Proč jsi brečel? A tak proč jsi-" Vybalila na mě. A kdyby mu Alvaro nezakryl ústa, kladl by otázky dál. "Nic se nestalo. Teda, vlastně jsme se trochu chytli s Dantem." Sklopil jsem hlavu, a rozbrečel se. "Heh?! Vy jste se pohadali?!" Vyjekli sborově, a Alvaro, mě začal utěšovat. "To je v pořádku." Pokusil jsem se usmát, ale podle jejich výrazu mi to asi moc nešlo. "Hele! Tamhle! Vidím nějaké obchody!" Vyjekl Yukio, a my se tam podívali. "Ehm, Yukio?" Otočil jsem se dokola, ale on nikde. "A-Alvaro?" Vykoktal jsem, když jsem zjistil, že tu není ani on. Co se tu ksakru děje….? Najednou mě někdo ze zadu, a já jak se lekl, tak jsem ani nevykřikl.
Alvaro
Yukio se rozeběhl k těm světlům, a mě táhl za sebou. Chtěl jsem to říct Sonohokovi, ale v dálce jsem zahlédl Dante-sana, který mi dával jasně najevo, abych držel zobák, a tak jsem nic neříkal, a dál vlál za Yukiem. "Y-Yukio….. zpomal trochu…." Najednou se Yukio zastavil, a já to do něj plnou parou napálil. Oba dva jsme spadli na zem, a jediné štěstí bylo, že nikde nebylo ani živáčka. "Jsi v pořádku, Yukio?!" Vyjekl jsem, když jsem zjistil, že na něm ležím, celou svou váhou. Hned jsem se překulil na druhou stranu, a plácl sebou přímo do louže. "Hah……" Povzdechl jsem si, a když už jsem ležel v louži, tak jsem si do ní, i když nedobrovolně, namočil i vlasy. Yukio, vstal, a zahleděl se na mě zkoumavým pohledem. "Um, Alvaro. Není ti nic?" Optal se, a chtěl mi pomoct vstát, ale podklouzlo mu to a rozplácl se na mé hrudi. "P-promiň….." Zapípal, tak že jsem ho skoro neslyšel. "V pořádku." Usmál jsem se, a pomohl mu vstát. "Um, asi bychom měli jít do obchodu s oblečením, nemyslíš?" Podíval se na mě Yukio, a zhodnotil můj stav. "Asi jo." Přikývl jsem, a vyrazili jsme do nebližšího obchodu s oblečením.
Dante
Došel jsem až do města, a tam jsem najednou zahlédl Sonohoku. Alvaro, mu chtěl něco říct, sice nevím, co to bylo, ale dal jsem mu dost jasně najevo, aby držel jazyk za zuby. Hned co Yukio a Alvaro odběhli, jsem Sonohoku ze zadu objal. Cítil jsem, že se napnuli všechny jeho svaly v těle. Čekal jsem, že vykřikne, ale on jenom otupěle stál, a popadal dech. Cítil jsem z něj, že se bojí. Pousmál jsem se, a hlavu si položil na jeho rameno. "Všude jsem tě hledal." Jakmile jsem promluvil, začal sebou cukat, až se mi vytrhl, a spadl na zem. Jenom bolestně zaúpěl, a chtěl se postavit. Hned jsem mu pomohl, a kupodivu si nechal mou pomoc líbit. Podíval jsem se mu do tváře, která byla bledší než obvykle, a vzal ho do náruče. "Je ti dobře?" Optal jsem se ho opatrně, a šel zpátky do domu.
Shinozaki
Seděl jsem pod stromem na zahradě, a přemýšlel. Ani nevím, proč mě to tak namíchlo, hm, spíš mě to ranilo. Je jasné, že mi nedůvěřuje, a radši mi bude lhát do očí, než aby mi řekl pravdu, že mě nemá rád. Zafoukal studený, a já si objal kolena rukama. "Dneska ho už nechci vidět." Zašeptal jsem do zahrady, a zvedl se. Najednou začalo… sněžit? No jo vlastně. Vždyť je už prosinec. Pousmál jsem se, a podíval se na oblohu. Na tvář mi dopadlo pár vloček, které hned roztáli, jelikož jsem měl vařící tváře od pláče. Začal foukat silný vítr, a tak jsem se rychle vydal k domu. Hned jak jsem otevřel dveře, sundal jsem kabát. Začalo mi kručet v žaludku, a tak jsem se vydal do kuchyně. Cestou jsem si ještě napustil sklenici vody. Štěstí je, že tady není ta škeble, v podobě ženy a milující matky.
Prošel jsem dveřmi do kuchyně, a narazil do nějaké osoby. Spadl jsem na zadek, a voda, co jsem měl ve sklenici, se celá vylila na mě. Čekal jsem, že se sklenice rozbije, ale ono nic. Chvíli jsem zhodnocoval svůj stav, alá mokrá slepice, a pak se podíval, do koho jsem narazil. Ztuhl jsem v kámen, a koukal se na Akumu, který držel sklenici, teď už prázdnou, kterou jsem si vzal z koupelny. Vstal jsem, a chtěl odejít, ale Akuma mě chytl za ruku, a přitáhl si mě k sobě. "P-pusť mě!" Vyjekl jsem nečekaně nahlas, a vytrhl se mu. Chtěl jsem vyběhnout ven, z kuchyně, ale zakopl jsem, a plácl si se zemí. "Víš, že jsi trouba?" Zazněl najednou Akumův hlas. Nic jsem na to neříkal, vstal, a pokusil se kolem něj projít. Ale tentokrát mě chytl okolo pasu, a přirazil ke zdi. Obličejem byl velmi blízko tomu mému, a já cítil, že rudnu až po uši. Odklonil jsem hlavu na stranu, a pohled zabořil někam do podlahy. Akuma se uchechtl, chytl mě za bradu a políbil. Vyjeveně jsem na něj civěl, a ani se nebránil. Když se nad tím zamyslím, tohle je náš asi první polibek… Když jsem si uvědomil, co dělá, bylo pozdě. Byl jsem totiž už přišpendlený na stole, a Akuma mi sundával košili.
Yukio

Hned jak se otevřeli dveře do nákupáku, jsem Alvara odtáhl do oddělení s oblečením. Pobídl jsem ho, aby si vybral nějaké pěkné oblečení, ale on jenom zakroutil hlavou, a zašeptal mi do ucha: "Ne ne, vyber mi něco ty, lásko…" A políbil mě na krk. Cukl jsem sebou, a když se odtáhl, sklopil jsem rudou tvář, a šel tedy něco vybírat. Prošel jsem okolo několika regálů, ale nic se mi nelíbilo….. nebo spíše, na Alvarovi by se mi to nelíbilo. Podle všeho, když mě oslovil "lásko" asi mezi námi už něco je né? Najednou jsem zahlédl něco, co by mu mohlo sedět. Hned jsem se k tomu vydal, a popadl tu bundu v Alarově čísle. Takhle jsem ještě "popadl" tričko a kalhoty. V okamžiku jsem byl u něj, a zasypával ho oblečením. Takhle to šlo ještě asi pětkrát, než mě Alvaro zastavil.
"Měli bychom vybrat i něco pro tebe, ne?"
"No-"
"Teď budu vybírat já." Skočil mi do řeči, a vydal se do stejných míst, kde jsem byl. Čekal jsem asi pět minut, než se uráčil přijít. No, málem jsem sebou sekl, když jsem uviděl tu horu oblečení, co nesel. "T-to jako… p-pro mě?" Jenom kývl, a se slovy "To není ještě všechno!" odešel. Neměl jsem ani čas ho zastavit, jelikož jsem byl pod tunou oblečení. A když se mi konečně podařilo dostat ven, Alvaro na mě chtěl hodit další. "Ne! Prosím, j se nechci udusit, ani utopit…." Vyhrabal jsem se na nohy, a objal ho okolo pasu. "Tak fajn, už nebudu vybírat žádné oblečení." Pohladil mě po vlasech. Usmál jsem se, a spolu jsme pak pobrali všechno oblečení, co jsme vybrali. Alvaro to zaplatil, když jsem mu v tom bránil, ale on se prostě nedal. Pak jsme vyšli ven, a chvilku se procházeli po městě okolo krámu. "Alvaro? Nebylo by dobré, kdybychom odnesli tašky do domu, a pak se sem šli ještě podívat? Já bych si to potom neužil, když bys byl obklopený desítkami tašek, co ty na to, hm?" Podíval jsem se na něj, a on s úsměvem přikývl. Vydali jsme se tedy zpátky. Když jsme došli k domu, Alvaro se začal trochu smát. Chvíli jsem to nechápal, ale potom, když jsem se podíval do zahrady, taky jsem se začal trochu smát. Ehm, totiž, Shinozaki-san běhal po zahradě, a snažil se uniknout anikimu, který se ho snažil chytit. Připomínali mi kočku a myš. "Yukio, asi bychom měli jít, nerad bych se do toho motal…" Po pobídl mě, abych šel do domu. Já jsem tedy vlezl do domu, a tam mě hned z kraje taky skoro chytla mrtvice. Teď to bylo kvůli tomu, že Sonohoka-kun seděl na nějakém botníku, či co to je, a Dante-san ho líbá na krku. Zrudl jsem až po uši, upustil tašky, a rychle vyběhl schody do patra, kde máme pokoj. Rozrazil jsem dveře, a rozplácl se na postel. "Yukio!!" Ozval se Alvarův hlas, ale mě to na klidnosti nepřidalo, a cítil jsem, že se mi zrychluje tep. Rozrazili se dveře, a Alvaro ke mně hned přiběhl. "Jsi v pořádku?!" Vyjekl, a přetočil mě na záda. Měl jsem ruce mezi nohama, červenal jsem se jako ředkvička, a zrychleně dýchal. To asi Alvarovi došlo, co mi je, a tak si na de mně klekl, a začal mi rozepínat košili.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Kameko Kameko | E-mail | 19. února 2016 v 15:22 | Reagovat

Kawaii. Že to pokračuje? Len sa tu trochu strácam v tom príbehu. Moc postáv. :D Ale inak krásne. :D :P

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama