Spojeni Hrou, Spojeni Srdcem II

24. prosince 2015 v 13:46 | Sumiya |  Spojeni Hrou, Spojeni Srdcem

Oikawa

Zajímalo by mě, jak na to zareagoval. Pravděpodobně je překvapený z toho, že jsem mu napsal, že ho taky miluju. No, mě to taky překvapilo, to musim uznat. Najednou mi zavibroval telefon v ruce, až jsem sebou cukl. Chvilku jsem civěl na displej, na které bylo napsáno 'Akira Kunimi' a pak jsem to zvedl.
"Ano?"
"Nerušim?"
"Ne, potřebuješ něco?"
"Ne, ne, já jen, že jsou tu ty uniformy, a ten cápek, co je přinesl, říkal, že dokud si pro ně nepřijdeš, neodejde…"
"*povzdech*….hned tam budu. Zatím." Než stačil odpovědět, típl jsem to. Otočil jsem se na patě, a tryskem se vydal ke škole. Cestou jsem ještě napsal SMS Iwa-chanovi, že na něj budu zítra ráno čekat. Potom jsem se už nezastavoval. Během pěti minut jsem byl v tělocvičně. "Sem tu…" řekl jsem, jako bych se ani nehnul z místa. "Oikawa-san, tady jsou ty… uniformy." Kunimi ke mně přešel, a strčil mi krabici do rukou. "Díky. Ted toho týpka klidně vykopněte." Usmál jsem se, a v klidu odešel pryč. Musim nechat, že jsou ty uniformy celkem hezké… asi si ji doma vyzkouším. Zapřemýšlel jsem, a vesele dohopkal k domovním dveřím. Odemlk jsem dveře. A vešel do prázdného domu. Rodiče totiž pracují celý den, a vrací se až večer, někdy i druhý den. "Nemám rád samotu…" Povzdechl jsem si, a rychle si zalezl do svého pokoje. Tašku jsem hodil někam do rohu místnosti, a šel si prohlídnout ty uniformy zblízka. Začal jsem je pomalu vytahovat, a když byly venku, málem mě schvátil infarkt s mrtvicí zároveň. Byli to dvě totožné uniformy…akorát jedna měla sakra krátkou sukni! A nejhorší na tom je, že na tý sukni byla jmenovka s mým jménem. "T-Tohle si na sebe vzít nechci~" Zahučel jsem do dlaní. Rychle jsem oddechoval, a tak jsem si dal radši ruce pryč z obličeje. "V tomhle mě uvidí Iwa-chan! V té sakramensy krátké sukni!" Vyjekl jsem, a uniformy zase schoval. "U svatého koštěte, je štěstí, že si to na sebe musim vzít já, a ne Iwa-chan." Oddychl jsem si. On by si totiž nic tak krátkýho na sebe neoblíkl, a mě by ještě zabil za to, že mu strkám nemravné věci…Znovu jsem si povzdychl, a plácl sebou do postele. Uniforma neuniforma, prostě jsem se zachumlal do peřiny, a začínal pomalu usínat. Je sice asi půl šestý večer, ale jsem utahanej jako kotě…..

Iwaizumi

Ležim v posteli, a blbě civim do stropu. Celkem se nudim. "Možná půjdu buzerovat staršího brá- ne, půjdu za tím dementem Oikawou, abych mu mohl říct své pravé city do očí…" Zamumlal jsem, a posadil se. Zavibroval mi telefon, a tak jsem se pro něj neochotně natáhl. "Hah, Oikawa. Už se bojim, aby na mě nevyskočil i ze záchoda." Zabručel jsem, když jsem si dočetl SMS. "Zítra ráno?" Odepsal jsem mu, a čekal, jestli odepíše…Zase jsem si lehl na postel, a čekal, čekal a čekal. Z toho čekání jsem usnul. Probralo mě až zavibrování telefonu na hrudníku. Hned jsem ho otevřel, a přečetl si zprávu.
"Jo, zítra ráno."
"A proč zrovna zítra?!"
"Protože je poslední den školy, a tak…."
"A tak co?"
"Ch-chci… být s tebou…"
"To je skvělé! Ještě dneska mě u sebe čekej!" Pak jsem si vypnul vibrace, a telefon strčil do kapsy. Vzal jsem si jenom klíče, a vyrazil. Prošel jsem okolo mamky, a se slabým "Ahoj" jsem vypadl z domu. Za ani né deset minut jsem stál před dveřmi Oikawova domu. Nikdy bych to do sebe neřekl, ale jsem trošku nervózní. Nakonec jsem zaklepal, a čekal, až někdo otevře.

Oikawa


Zaslechl jsem, jak někdo klepe na dveře, a zpanikařil. "Do koštěte! Měl jsem čekat, že přijde!" Zaklel jsem, popadl župan, a zamotal se do něj. Můžu jen doufat, že mi nevyleze ani kousíček tý uniformy. Ještě jsem zhodnotil svůj stav, a pak šel otevřít. Ale těsně před dveřmi jsem se zastavil. Já se bojim~! Zahučel jsem v mysli, a přece jenom mu otevřel. "Y-Yo, I-Iwa-chan." Proč sakra koktám?! Cítil jsem, že rudnu, a né zrovna nejmíň! "Můžu dál?" Optal se mě, a já jen kývl hlavou. Hned co vešel, jsem za ním, doslovně, třískl dveřmi. Nastalo ticho, ani jeden jsme se neměli ke slovu. "Nerušim?" Optal se po chvíli Iwa-chan. "Cože? Ne, ne! Vůbec nerušíš." Usmál jsem se, a zavrtěl hlavou. "Opravdu?" Změřil si mě pohledem, a pomalu se ke mně přiblížil, a těsně přede mnou se zastavil. Natáhl ke mně rychle ruku, a rozhrnul mi župan. Ihned jsem zrudl, a radši ho od sebe odstrčil. Taky jsem se k němu radši otočil zády. Do prkna! Netušil jsem, že je Iwa-chan takhle vlezlý! "M-mohl bys mně na..na chvíli omluvit?" Optal jsem se, aniž bych čekal na jeho odpovědět, jsem chtěl odejít. Jenže! Iwa-chan mě chytl za ruku, a tím mě zastavil. "Pořád tě nerušim?" Sklopil jsem hlavu, a zavrtěl, jako že ne. I když mě ruší víc než Tobio-chan, nechci, aby odešel pryč, když konečně! Dobrovolně přišel za mnou, a to dokonce sám. "Teď budeš muset mít opravdu dobré argumenty, pro vysvětlení důvodu, proč máš tu dívčí uniformu, Tooru." NA místě jsem zmrzl. On…on mě oslovil mým křestním jménem! Sotva jsem setřásl rudou barvu, už jsem byl zase až po uši červený. "P-proč jsi vlastně přišel?" optal jsem se po chvilce, kdy mě pořád držel za ruku. "Proč asi?!" Vyštěkl, a já myslel, že se rozbrečím. "Nemlať mně, prosím." Zakňučel jsem, a sklopil hlavu. Zaslechl jsem, jak si povzdechl. Najednou si mně k sobě Iwa-chan přitáhl, a políbil na rty. Vyjeveně jsem na něj vejral, a nechal ho, ať si dělá co chce. Když se ode mě odrhl, zadíval se mi do očí. Nahnul se k mému uchu, a zašeptal: "Zítra po škole na mě počkej v naší třídě. A nezapomeň si vzít tu uniformu, moc ti sluší." Když se odtáhl, rychle mě pohladil pod sukní na stehně, a pak rychle zmizel, tak jako se objevil.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Akarui Akarui | E-mail | Web | 25. ledna 2016 v 18:02 | Reagovat

Oikawa je asi trochu pako, prečo si obliekal tú uniformu, keď nechcel, aby ho v nej videl? Ale neskutočne ma pobavila jeho reakcia. :D A ešte viac Iwa-chanova reakcia.. :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama