Spojeni Hrou, Spojeni Srdcem V

24. prosince 2015 v 13:50 | Sumiya & Sakakibara |  Spojeni Hrou, Spojeni Srdcem

Oikawa
"Iwa-chan…" Zamumlal jsem. "Co?" Řekl trochu podrážděně. "N-no… jaký byl tvůj vztah s Tobio-chanem?" Pohlédl jsem mu do tváře… i když byla tma.
"Proč se ptáš?"
"Zajímá mě to, proto se ptám." Opřel jsem se o něj, a objal ho. "Hah, fajn. Pořád se spolu občas setkáme, ale měli jsme dobrý vztah." Povzdechl si. Začínám mít výčitky svědomí. Iwa-chan neví, jaký jsme měli, a jaký pořád máme vztah. Hah, můžu jen doufat, že mu Tobio-chan neřekne. Protože kdyby se dozvěděl, co jsem mu udělal, předněji, že jsem s ním v jeho 13 letech měl sex. Jemu se to líbilo, i když nebyl plnoletý. Nějak mi začíná chybět. To je sténání… červenající se tvář, aaaah! To je něco hrozného! Zamiloval jsem se do dvou lidí!
"U-um, Iwa-chan? Není ti zima?"
"Ne." Odbyl mě jednoduše. Trochu mě to ranilo, ale po chvilce jsem to nechal být. Zavibroval mi v kapse, a tak jsem ho vytáhl. Neznáme číslo… hmmm, kdo to asi je? No, to nezjistim, dokud to nezvednu. Přijal jsem hovor, a řekl: "Halo?" Chvíli bylo ticho, ale pak se ozvalo trhané oddychování. "Kdo je tam?" řekl jsem lehce nervně. "Oi..kawa…san…" Ozvalo se potichu. Ten hlas mi byl nehorázně povědomý… "Prosím…po...moc…" Když dořekl, hned mi došlo, kdo to je. "T-Tobio…chan?" Zašeptal jsem. "Jsi…jsi v pořádku?!" Vyjekl jsem do telefonu s náznakem zděšení. "Co se děje?" Zašeptal Iwa-chan, a rozhodil rukama. Nevěnoval jsem mu pozornost, a dál naslouchal Tobio-chanovi, který mi diktoval, kde přesně se nachází. Už mluvil klidněji, ale když jsem se ho zeptal, co se stalo, rozbrečel se. "N-ne!...grrrrrr……" To bylo poslední, co jsem slyšel, potom to jenom chrčelo. Telefon mi vypadl z ruky, a v tu chvíli nahodili proud. "Konečně!" Zajásal Iwa-chan. "Eh? Oikawo?" Chytl mě za rameno. "Musim…musim jít za Tobio-chanem!" Vykopl jsem ze sebe.
"Co se mu stalo?"
"Nevim, neřekl mi to, ale musíme ho jít najít… bojim se o něj." Skoro jsem brečel.
"Ale jak se dostaneme ze školy?"
"Něco vymyslíme…" Povzdechl jsem si, a vydal se směrem ke schodišti.
Iwaizumi
"Hm, něco mě napadlo." Řekl jsem, když jsem došel k Oikawovi.
"Hm? Co tě napadlo?"
"No, mohli bychom předstírat, že ti není dobře, a-"
"a ty mě jdeš doprovodit domu? Skvělý nápad!" Skočil mi do řeči. "Tak pojď sem, můžeme začít." Pobídl jsem ho. Kývl a přešel ke mně. Vzal jsem ho okolo pasu, a on se o mě chtěl opřít, jenže já to vymyslel trošku jinak. Vzal jsem ho do náruče, až z toho zděšením vyjekl. "I-Iwa-chan…" Zamumlal. "Takhle to bude vypadat důvěrněji." Osvětlil jsem mu. Nic neříkal, a prostě se nechal nést. Aspoň že nebudu muset použít hrubou sílu. Když jsem vyšel schody, zastavil jsem se, a pohlédl na Oikawu. "Teď můžeš předvést své herecké schopnosti." Usmál jsem se na něj. Úsměv mi oplatil, a začal předstírat. Zavřel oči, a ruce si dal přes břicho. Zrovna se otevřeli dveře, a k mému i Oikawovo překvapení, tam stáli Kindaichi s Kunimim. "Stalo se něco?" Optal se Kunimi. "Ne." Řekli jsme s Oikawou na stejně. Jak Kunimi, tak ani Kindaichi nás nepochopil. "no prostě, musíme se dostat ze školy." Dodal Oikawa. "Aha," Špitnul Kunimi, a chytl Kindaichiho za ruku. Chvilku bylo ticho. "My už musíme." Řekl jsem spěšně, a rychle je obešel, abych mol jít dál. Když jsem došel na chodbu, kde se nachází třídy, zpomalil jsem, a Oikawa začal předstírat bolesti. Dal jsem se do kroku. Zastavili nás až holky, neboli Oikawovi fanynky. "Není mu dobře." Odbyl jsem je, a šel dál k východu. Cestou jsem se stavil u třídního učitele, a řekl mu, že Oikawovi není "dobře". Chtěl mě poslat na ošetřovnu, ale Oikawa hystericky zařval, že tam nepůjde, a tak nám dovolil, že můžeme opustit areál školy. Poděkoval jsem, a zamířil do šaten, kde už jsem Oikawu položil, a pak jsme se spolu vydali hledat Kageyamu. Běžel jsem před Oikawou, jelikož on tohle město skoro nezná, diktoval mi. Nakonec jsme se dostali až k opuštěné, a slepé uličce. "Můj bože…" Zašeptal jsem, a zakryl si ústa rukama. "Co?" Oikawa vykoukl z poza mých zad, a když to, nebo spíš ho uviděl, skoro zkolaboval. "T-Tobio-chan…" Zašeptal vzlykavě, a hned se k němu rozeběhl. Kageyama ležel na zemi, byl celý špinavý od krve. Rozhlédl jsem se, a uviděl i něco jiného, než krev. Přešel jsem k Oikawovi, který uklidňoval Kageyamu a jeho proudy slz. Sundal jsem si své sako (které mi už Oikawa vrátil), a přehodil ho přes Kageyamu. Taky jsem si všiml, že na zemi je rozdupaný telefon. Chvilku jsem se rozhlížel, jestli tu někde ještě pořád někdo není, a vzal Kageyamu do náruče. Jelikož byl Oikawa na zhroucení, musel se o mě opírat. Kageyama mi usnul v náruči. Podíval jsem se na Oikawu, a skoro se rozbrečel. "Odnést ho domu asi nebude zrovna nejlepší nápad, co?" Zamumlal Oikawa, a pohlédl na mě.
"Ne no, ale můžeme ho odnést k jednomu z nás…"
"Můžeme ke mně. Rodiče nebudou doma celý dva měsíce."

"Dobře… ale co jeho rodiče." Kývl jsem směrem ke Kageyamovi. "Mám číslo na jeho matku…" Zamumlal, a vytáhl telefon. Přiložil si ho k uchu, a čekal. "Dobrý den…. Ne, nic se neděje….. chtěl jsem se jenom zeptat, jestli by mohl být Tobio-chan přes prázdniny se mnou. Rodiče doma nebudou celý dva měsíce, a tak mě napadlo-….. opravdu?..... ano, vyřídim mu to, a mockrát děkuji. Mějte se dobře." A típl to. "Domluveno." Zamumlal. "Tak pojď, půjdeme, nebo ještě nastydne." Jenom přikývl, a spěšně jsme se vydali k jeho domu. Za chvíli jsme byli před domem, a Oikawa odemknul. Vlezl jsem dovnitř první, a jelikož vím, kde se co nachází, odnesl jsem Kageyamu do jeho pokoje. Za sebou jsem slyšel, jak jde Oikawa. Otevřel mi dveře. Vešel jsem dovnitř, a bezvládné tělo Kageyami položil na postel. "Půjdu dolu připravit čaj a nějaké jídlo…" A s tímto Oikawa odešel z pokoje. Chvilku jsem koukal na dveře, ale potom se má pozornost zaměřila na postel, kde se začal Kageyama probouzet. Rozevřel oči dokořán, a trhaně oddychoval. "Klid, klid! To nic, neboj se…" Vyskočil jsem, a začal ho uklidňovat. "I….waizumi….san…?" Zavzlykal, a tak jsem ho objal. "Neboj se…" Zašeptal jsem, a odtáhl se. Koukal se na mě zlomeným pohledem, a až teď jsem si uvědomil, že je pořád špinavý. Postavil jsem se, a pomalu k němu natáhl ruce, že ho vezmu do náruče. Ucukl mi. "Neboj se. Neublížim ti, jenom ti chci pomoct, a omýt tě." Usmál jsem se, a vzal ho do náruče. Už se trochu uklidnil, a tak jsem ho odnesl do koupelny. Posadil jsem ho na kraj vany, a aby nespadl, přidržoval jsem si ho jednou rukou. Druhou rukou, jsem zapl teplou vodu, a nechal ji, ať naplní vanu tak do půlky. Když byla voda napuštěna, stáhl jsem z Kageyami sako, a zbytky jeho uniformy. A i když měl sklopenou hlavu, viděl jsem, že se červená. Ani se mu nedivim. Pomyslel jsem si, vzal ho do náruče, a pomalu ponořil do vody. Když dosedl na dno, sykl bolestí, ale nic víc. Pomalu a něžně jsem mu omyl tělo a intimní partie. Byl jsem opravdu opatrný, abych mu víc neublížil. Jako poslední byl obličej. Ten jsem omyl rukama. "Kageyamo…" Zašeptal jsem, když se rozbrečel. "J-já nechci…" Zamumlal. "Co?" Nechápal jsem. "Oni…oni se vrátí…" Zavzlykal, a pohlédl na mě. "O-Oni?"
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama