Hranice Života a Smrti

31. března 2016 v 1:37 | Sumiya
Upozornění!!! V povídce se vyskytuje smrt hlavního hrdiny.
Kdo je hlavní hrdina Vám snad řekne obrázek sám... přeji pěkné počtení.
PS.: za případné chyby se omlouvám, teď jsem to dopisovala :)



Zrovna jsem šel ze školy. Smutný, zničený, bez života. Nevim, co přesně se stalo, že se mi takhle převrátil svět, ale… bolí to. Do toho všeho si má tajná láska, a zároveň můj nejlepší přítel našel holku, takže už se mnou netráví tolik času. Sklopim hlavu. Když dojdu domu, přivítá mě tma a samota. Rodiče jsou na dovolené, a nechali mě tu samotného. Nemám jim to za zlé, oni do teď o mých problémech neví. Nikdy jsem jim o svých problémech neříkal. Proč taky. Nebyli skoro doma, a jediný, co pro mě byli ochotni udělat, bylo, že mi na stole v kuchyni nechali peníze na týden s dopisem: "Měj se tu dobře, Kunimi-chan. Máma a táta."
Nikdy jsem se od nich nedočkal hřejivých objetí, ani laskavých polibků. Vždy přišli domu, popovídali si se mnou, a zase odešli. Takhle to bylo pořád. Ale jak říkám, nemám jim to za zlé. Holt… jsem asi špatný syn… Povzdechnu si, a když dojdu do kuchyně, první, co udělám, že vyhodim dopis, který leží na stole. Už si ty dopisy nečtu. Vim co tam je. Každý týden tam je napsáno to stejné co minulý týden. Takže k čemu to číst.
Vezmu peníze, a odejdu do pokoje. Nebudu jíst. Nemám chuť na to, abych si něco připravoval, natož to pak jedl. Odhodim tašku, a plácnu sebou do postele. Chvilku ležim, ale pak usnu.
Probudí mě nějaký rámus. Někdo bouchá na dveře. Protočim oči, a pomalým, a líným krokem dojdu k domovním dveřím. Otevřu je, a hle! moji spoluhráči. "Co chcete?" Řekne otráveně. "Jsi v pořádku?" řekne Kin se starostlivým výrazem. "Je mi fajn." Odbydu ho. "Teď jestli mě omluvíte, jdu spát!" Třísknu s dveřmi, a uteču do pokoje, kde se zamknu.
Zazvoní mi telefon. Vezmu ho. Neznáme číslo. "Ano?" Řeknu, a pokusim se být co nejmíň otrávený. "Jsi Akira Kunimi?" Optá se neznámí hlas. "Ano…." Odpovim suše. "Mám pro tebe špatnou zprávu…" Zarazim se. "Š-špatnou… zprávu?" Dostanu ze sebe zaraženě. "Tvoji rodiče…." Začne. "…jsou mrtví."
Jenom stojim, s telefonem v ruce, ani se nehnu, neřeknu ani slovo. "T-to… ne…" Jediné co ze sebe dostanu. "Je mi to líto… upřímná soustrast." Řekne lítostivě. "Sbohem." Řeknu smutně do telefonu, a típnu to. Hned potom mi telefon vypadne z ruky. Moje tělo se celé třese, s očí mi tečou slzy. O-oni…. oni… se už nevrátí… nechali… nechali mě tu samotného. Padnu na kolena, a divoce se rozvzlykám.
Když se uklidnim, dojdu do koupelny, kde se naložim do vany. Když se vykoupu, vylezu, a jenom s ručníkem okolo pasu vyjdu na balkón. Zahledim se do dálky, a s očí se mi spustí další proud slz. Jak to mám zvládnout? Byli pro mě opora, která se o mě sice moc nestarala, ale věděl jsem, že mě mají rádi, a teď tohle…. Složim tvář do dlaní, a zavrtim hlavou. "Kunimi-chan~! Co děláš na balkóně jenom v ručníku? A ke všemu s mokrými vlasy? Okamžitě zalez! Nebo nastydneš!" Zavolá na mě Oikawa-san. Pousměju se. "Ano, mami." Řeknu to celkem nahlas, aby mě slyšel, a zalezu. Má pravdu, akorát bych nastydl. Plácnu sebou do postele. Je mi jedno, že budu mít mokrou postel, ale už nemám na to, abych se převlékal, nebo něco podobného. Zachumlám se do peřiny, a hned na to usnu.
Slyšim, jak mi zvoní budík, ale zcela to ignoruju. Zrovna se chci otočit, když v tom mi dojde, že musim do školy. Povzdechnu si, a pracně se dostanu na nohy. Podívám se na budík. 8:55. To už je tolik? Haaaa, nikam nejdu! A plácnu sebou znovu do postele. Chvilku si hledám polohu, a když si ji konečně najdu, někdo zazvoní. Jak rly? Zrovna když se tak pěkně zachumlám. Protočim oči, a asi po 5 minutách poslouchání zvonění zvonku a bouchání na dveře, vstanu, a dojdu ke dveřím, což mi taky zabralo asi 2 minuty.
Stisknu kliku, a otevřu dveře. Chvilku koukám do země, než se podívám osobě do očí. "Kin?" Dostanu ze sebe překvapeně, když uvidim svého nejlepšího kamaráda. "Neměl bys být ve škole?" Zamručim, a odvrátim pohled. "To samé bych mol říct já tobě. Neměl bys být náhodou ve škole?" Zamručí, a ruce dá křížem. Chvilku na sebe hledíme, ale pak si Kin povzdechne. "To je jedno. Teď se oblíkneš, a půjdeme spolu do školy, je ti to jasný?" Pohrozí mi. "Nikam nejdu!" Štěknu, a přímo před nosem mu třísknu s dveřmi. "Kunimi!" Zakřičí, a zabouchá na dveře. "Otevři ty dveře, a řekni mi, co se děje! Chováš se divně!" Zakřičí znovu. "Jdi pryč! Nechci s tebou mluvit! Navíc… to není tvoje věc!" Zakřičim nazpátek. "Notak… jsme přeci kamarádi, ne? Řekni mi to…" Začne klidně. "N-ne…. Tohle ti prostě říct nemůžu… navíc... to je jedno! Nech mě být!" Vykřiknu, a uteču do pokoje. "Kunimi!" Jediné co slyšim, než třísknu s dveřmi. Ne…. Važně… on je poslední, koho bych chtěl dneska vidět. Zlomil mi srdce, a ještě se mi bude takhle vtírat? Tak to ne. Na to opravdu nemám.
Opřu se o dveře, po kterých následně sjedu až k zemi. Začnu brečet, a vrtět hlavou. Proč se to všechno musí stát vždycky mě? Nejdřív to je neobětovaná láska, pak je to zlomené srdce z neobětované lásky, potom všem následuje smrt mých rodičů, a do toho všeho se mi motá můj špatný psychický stav… jak to mám vydržet… tenhle obrovský nápor, který je na mě konám ze všech stran.
Vjedu si rukama do vlasů, a pevně je stisknu. "Sotva věřim, že jsem až do teď přežil… ale jestli přežiju tohle, tomu nevěřim vůbec…." Zašeptám do ticha pokoje.
Opatrně vstanu, a přelezu k posteli, do které si lehnu, a zachumlám se do deky. I když je ráno, nic nechci dělat. Chci jenom ležet, a jestli to pude, budu spát.
Nakonec usnu se slzama v očích, a těžkým břemen na srdci.

Pomalu procitnu s tvrdého, spánku, který se a snad ani nedá považovat za spánek. Celou noc se mi zdáli noční můry. Nepamatuju si sice jaký, ale vim, že byli hrozný.
Hah, nechce se mi vylejzat s postele. Zahledim se do stropu. Hmm, je velmi zajímavý… Ještě nějakou chvíli koukám do stropu, ale pak se rozhodnu, že si dám sprchu. Vyhrabu se z postele, a skoro mrtvolným tempem dojdu do koupelny. Když nad tím přemýšlim… celou dobu na sobě mám jenom spodní prádlo…. Hm, no, ne že by mě to nějak zajímalo. Pokrčim rameny, svléknu si to, co mám na sobě, a zalezu do sprchy. Nejdřív na sebe pustim ledovou vodu, a když se probudim, přešteluju si jí na vlažnou.
Pod sprchou strávim asi půl hodiny, pak mě to přestane bavit, a tak vylezu. Omotám si okolo boků ručník, a zahledim se na sebe do zrcadla. Sice jsem prospal celý den, ale vypadám jako mrtvola, která čerstvě vylezla z hrobu. Bledý obličej, kruhy pod očima, černé, a ke všemu rozcuchané vlasy do všech stran. Ještě se nějakou chvíli pozoruju, a pak zavrtim hlavou. "To mám jako v takovim stavu jít mezi lidi? Nikdy…." Znovu zavrtim hlavou, a promnu si oči. Už nemůžu… už to nevydržim… je toho strašně moc… Celý můj život, který jsem budoval 15 dlouhých a pracných let, se zbořil během několika vteřin jako mávnutím kouzelného proutku.
Znovu vzhlédnu k zrcadlu. Zavrtim hlavou, a otevřu jeden z šuplíků, kde má… měl… táta holení. Vytáhnu jednu žiletku, a zahledim se na ní. Asi půl minuty jí sleduju, ale pak si ji přiložim k zápěstí, a prudce trhnu. Z rány začnou vytékat proužky krve, která dopadá do umyvadla. Tenhle pohyb zopakuju ještě několikrát, než se uklidnim, a žiletku pustim. Odrazí se od hrany umyvadla, a dopadne na zem, stejně jako já. Začnu brečet, kroutit hlavou, a skoro si trhám vlasy. "Už je toho moc! Už… už… už není nic, co by mě drželo na životě….. vlastně… jo, jedna věc ano…. Volejbal…." Zašeptám, a přestanu si trhat vlasy. Vydýchám se, opatrně se postavim, a rány na levé ruce si opláchnu. Když všechnu krev smyju, otřu si ruku, a zahledim se na hluboké rány, ze kterých se pořád řine krve. Měl bych to obvázat…. Pomyslim si, a mé kroky zamíří k lékárničce, které je naštěstí v koupelně. Když se mi jí podaří najít, sednu si s ní na zem. Ruku si vydezinfikuju, a obvážu nejdřív normální obvazem, a pak ještě tlakovým, aby mi to drželo. Když mám hotovo, lékárničku zase uklidim. Taky uklidim koupelnu, jelikož po mém náletu s žiletkou zůstala jak po atomovce. Takže otřu krev, a vše dám tam, kam to patří.
Moc dlouho mi to netrvalo, a má hotovo. V tom mi zakručí v žaludku. Hm, že se divim, vždyť jsem 3 dny nic nejedl. Asi by bylo fajn, něco sníst…. Přikývnu vlastní myšlence, a vydám se do kuchyně. Vezmu první věc, co vidim, v tomhle případě to je sušenka a jablko. Sednu si stim ke stolu, a pustim se do toho.
Když schroupu jak sušenku, tak jablko, přesně v momentě, kdy si dám do pusy posední kousek oplatky, někdo zazvoní. "Ježiši, co kdo po mě zase chce??" Protočim oči, a nuceně dojdu ke dveřím. Jedním chmatem je otevřu, a skoro se svezu k zemi. Nikdo nic neříká, jenom na mě upřeně, a zároveň překvapeně hledí. "Co. Po. Mně. Sakra. Chcete?!" Štěknu popuzeně. Opravdu nejsem v náladě. "K-kunimi-chan, tobě není dobře?" optá se Oikawa-san starostlivě. "Proč?" nechápu. "Jsi celý bílí, máš kruhy pod očima, a máš rozcuchané vlasy, což u tebe není zvykem. A navíc, nebyl jsi 2 dny ve škole, takže se o tebe všichni bojíme." Oznámí mi. Přivřu oči, a opřu se o práh dveří. "Jo, není mi dobře…" Zasměju se. Ne… teď ne… Nesmíš brečet…. Musíš to vydržet… Snažim se uklidnit, ale slzy stejně nezastavim. Do toho všeho se ještě hlasitě rozvzlykám. "Kunimi-chan?! Jsi v pořádku?!" Vyjekne Oikawa-san. "Ne, nejsem!" Štěknu, a odstrčim jeho ruku, když mě chce pohladit po ramenu. Všichni sebou cuknou. "Co se děje?" Přistoupí ke mně Iwaizumi-san, a pozvedne mi hlavu. Chvilku na něj hloupě koukám, ale pak se rozhoupu a začnu. "Předevčírem…. Mi zavolal nějaký chlap, a řekl mi, že jsou moji rodiče mrtvý…." Rozvzlykám se ještě víc. Pohlédnu na Iwaizumiho uplakaným pohledem, a nakonec ho objemu. "Tvoji rodiče…." Zašeptá. "Nemluv o tom!" Křiknu. Nikdo na to nic neodpoví. Když se uklidnim, dojde mi, co vlastně dělám, a tam Iwaizumiho-san odstrčim. Nic neřekne. "A….navíc… m-mám teď problémy… co se psychické stránky týče….." Zašeptám, a sklopim hlavu. Je fakt trapný o tom mluvit…. "Ehm, nechci nic říkat, ale nebylo by nejlepší, kdybych šli dovnitř? Mohli bychom si o tom promluvit…" Navrhne Oikawa-san.
Rozhlédnu se okolo sebe. No jo, my jsme pořád venku. Trochu odstoupim od dveří, a pustim je dovnitř. Když vejde poslední, zavřu dveře, a dojdu do obývacího pokoje, kde už si všichni stihli posedat. "Kunimi…" Iwaizumi-san se na mě usměje, a trochu se poposune, abych si mohl sednout. Chvilku váhám, ale nakonec si vedle něj sednu. Najednou ke mně vystřelí jeho ruka, která mě chytne za mé levé zápěstí. "Co se ti stalo?" Optá se po chvíli ticha. "N-nic…" Zamumlám, a snažim se mu rukou vytrhnout, ale marně. Než se naděju, sundavá mi obvazy. Jenom zavřu oči, sklopim hlavu, a snažim potlačit slzy. Když mi obvazy sundá celé, všichni zalapají po vzduchu. Ticho. "Proč…?" Zašeptá Kin. "Proč….? Proč?! Ty se ještě ptáš?!" Vyštěknu, ruku Iwaizumimu vytrhnu, a postvim se. "Všechno je to tvoje vina!" Zakřičim po něm. "M-moje? Jak jako moje vina?" Nechápe. "Kdybys nebyl tak slepý a zahleděný do sebe, viděl bys moje city, a možná je i přijmul!" zakřičim znova. "Tvoje…city? Vždyť jsme kamarádi." Zakroutí nechápavě hlavou. "jenže já už v tobě jen kamaráda nevidim. Vidim v tobě něco víc…. Já se… do tebe zamiloval!" Vykřiknu, rudý až po uši, a rozbrečím se. "běžte pryč…" Zašeptám. Nikdo se ani nehne. "Říkám běžte všichni pryč!!!!" Zakřičim agresivně. Chvilku se nic neděje, ale pak se všichni zvednou a odejdou pryč.
Když klapnou dveře, nastane ticho, a mě se uleví. "Co jsem to zase udělal za hloupost…" Zavrtim hlavou, a pousměju se. Chci umřít…. Proč vždycky všechny odhánim, když vim, že mi chtějí jenom pomoct….? Proč… si prostě nenechám pomoct…? Určitě by mi pomohli, přece to jsou mý přátele…
Povzdechnu si, a vystřelim do kuchyně, kde popadnu nůž, a silně si snim přejedu po druhém zápěstí. Začne ze mě téct krev, kterou se nesnažim zastavit….
Pustim nůž, a dojdu k telefonu. Vyťukám Kinovo číslo, a čekám….. "Ano?" Ozve se smutně. "Kin…." Zavzlykám. "Kunimi?! Co se děje?!" Vyjekne vyděšeně. "Promiň že sem na tebe křičel….. mohl… mohl by jsi se za mnou…. Za mnou vrátit…?" Zavzlykám, a padnu na kolena vyčerpáním. Jsem hrozně unavený, zavírají se mi oči. Ne…. Neusnu… dokud nepřijde Kin, neusnu….
Ozve se zabouchání na dveře…. Otevřel bych, ale jsem moc unavený. "Kinnn…." Protáhnu celkem nahlas. Všechno stiskne. V tom se ozve rána jako hrom, a pak jenom kroky. Hodně…. Kroků. "Kunimi!!" Vykřikne někdo. Popadne mě do náruče, a snaží se ucpat rány, které jsem si vytvořil. "Hlavně neumírej…" Zašeptá.
Už je tady. "Kin…." Zašeptám, a své oči, už navždy zavřu….
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama