Barēbōru no hāto || Kapitola 4.

12. dubna 2016 v 21:13 | Sumiya |  Barēbōru no hāto
Jááááj, další kapitola je tu!! Sice to trvalo, ale je tu! Není to fajn? Ehm, já si myslím že jo. Ale pořád mám pocit, že se něco bude dít až v páte kapitole, ale zde, v tomto díle se dozvíte něco zásadního.... teda, snad je to zásadní věc.... twl já už nevim xD Ale to je jedno! Snad se bude líbit~~~~ ^^

Začnu pomalu otvírat oči, a první co spatřim, je Oikawův ustaraný obličej. "Aka-chan…" Pohladí mě po tváři, a jemně se pousměje. Nic neříkám, jenom mu hledim do očí. "Jsi… jsi v pořádku?" Optá se ustaraně. "J-jo…" Zamumlám. Oikawa mi pomůže se postavit, ale ve chvíli, kdy mi pustí ruku, se mi znovu podlomí nohy. Oikawa mě však zachytí. "Neříkala jsi, že půjdeš domů?" Ozve se za mnou. Otočim hlavu, a spatřim Kunimiho. "J-já… šla jsem se jenom projít do parku, a tam…. Tam mě napadli nějaký kluci…" Sklopim hlavu. "Cože?!" Vyjekne Kunimi a Oikawa najednou. Nic na to neřeknu. "Ale bylo by fajn, kdybychom šli domu…." Zamumlám…. Kunimi kývne. "Můžu… můžu s vámi?" Optá se Oikawa opatrně. Chci odpovědět, že to nepřichází v úvahu, ale Kunimi byl rychlejší než já. "Klidně." Trochu se zamračim, ale nic na to neříkám. Když se podívám na Oikawu, vidim mu na tváři radostný úsměv. "Tak jdem." Prohlásí Kunimi, a opatrně mě chytne pod paží. To samé udělá Oikawa, a dohromady mě "odtáhnou" až před domovní dveře našeho domu. "Jsme zpět!" Zvolá Kunimi do domu. "Jste tu celkem brzo." Z kuchyně vyjde teta s úsměvem na tváři. "A jak vidím, nepřišli jste sami." Poukáže na Oikawu. "Dobrý den…" Pozdraví, a trochu se ukloní. "Ale, nač ta zdvořilost? Nemusíš se ke mně chovat jako k nějaké dospělé osobě." Zasměje se. "Ale teto, vždyť ty jsi, dospělá osoba." Podoktnu fakt, že se nebere za dospělého člověka. "Co na tom záleží? Já osobně se pořád cítim na sedmnáct." Zasměje se, a odejde zpátky do kuchyně. Chvilku stojíme bez hnutí, ale pak pokračujeme dál do pokoje.
Když se za námi zavřou dveře, Kunimi mi pomůže se posadit na postel, a Oikawu posadí vedle mě. "A teď," Začne Kunimi a přejde ke dveřím. "si to tu užijte! Čau!" A zabouchne dveře, které následně zamkne. "Si dělá prdel?!" Zavřeštim, ale nevstanu, jelikož by mi to způsobilo bolest. Povzdechnu si, a pohlédnu na Oikawu. O-ono se to na mě kouká…. "Co je?" Optám se celkem otráveně. "J-já…. Jenom jsem tě nikdy neviděl tak zblízka…. Jsi mnohem hezčí, než zdálky." Cuknu sebou. "C-co… prosim….?" Dostanu ze sebe zaraženě. "To je jedno." Usměje se.
Po půl hodině sedění a mlčení mi rupnou nervy. "Budem si aspoň povídat?" Řeknu rychle a vynervovaně. "Jasně, proč ne." Usměje se. Roztiká se mi oko. Jak…. Jak může být sakra v tak dobré náladě?! "A o čem?" Usměje se znovu. "Nevim…" Pokrčim rameny.
"Tak co třeba o tobě?"
"O mně?! A proč sakra o mně?!" Vyjeknu, a ukážu na sebe. "Protože o tobě chci něco vědět." Zaculí se. Povzdechnu si. Asi mi nic nezbývá.
"Tak fajn… čim mám začít?"
"Táááák…..Kde bydlíš"
"To ti neřeknu, akorát bys mě otravoval." Zavrčim.
"Tak celé jméno."
"Miyoki Akaashi." Odpovim suše.
"Máš nějaké koníčky?"
"Samozřejmě, že mám."
"A jaké?"
"Volejbal, čtení mangy, poslouchání hudby, a spaní…."
"A kolik ti je let?"
"Je mi 16, a 24. Srpna mi bude 17." Povzdechnu si. "Copak?" Optá se. "N-nic…." Zavrtim hlavou. Je zvláštní ho mít tak blízko u sebe. "Abych pravdu řekla… nejsi zase tak hrozný…" Zamumlám. "Opravdu?!" Vykřikne nadšeně. "Jo, opravdu…" Trochu se pousměju. "Takže… budeme, přátele?" Nahne se ke mně blíž. "N-no, nevim, jestli to bude možný…. Protože… když si mě obtěžoval, nevypadl si, že bys chtěl být kamarád." Trochu se posunu. "Máš pravdu… vlastně, nechci být jenom kamarád… I když jsem mezi holkama oblíbený, a můžu mít každou, na kterou si ukážu, nějak mě nepřitahují tak jako ty…. Takže, nechci být jenom kamarád, rád bych byl něco víc….. chtěl bych být tvůj přítel…" Pohlédne na mě milým pohledem. "C-co….?" Vykoktám, a s nehorázně rudými tvářemi. "Hm, jsi roztomilá." Usměje se, a pohladí mě po tváři. Kupodivu mu neucuknu. Sklopim hlavu. V tom mi něco dojde. Já se tady nechávám balit tim perverzákem! Kam sem se to dostala!.... a-ale, možná není tak hrozný… "Tak… mi to dokaž…" Dostanu ze sebe, a pohlédnu na něj. "Tak dobře, když se tě zeptám, jestli bys za mnou v pondělí, takže zítra, nepřišla na trénink, přijmeš?" Chvilku na něj koukám, ale přikývnu. "Takže tě pak můžu vzít do cukrárny?" Zase jenom přikývnu. "Ale platíš." Řeknu rychle. Jenom se usměje, a přikývne.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Tami Tami | E-mail | Web | 13. dubna 2016 v 22:03 | Reagovat

začíná to být čímdál zajimavější už se těším až bude pokračování :D

2 adís adís | E-mail | Web | 13. dubna 2016 v 22:04 | Reagovat

ahoj.. prosím, nezabíjej mě. xd

rozhodla jsem se vrátit zpátky na starou kolej. Já vím, že je to jen zbytečná reklama, ale člověk.. musí na sebe nějak upozornit...
omlouvám se za reklamu.
http://naruto-povidky-adis.blog.cz/1604/jak-to-vysvetlit-ztraceny-svet-se-nasel

3 Akarui Akarui | E-mail | Web | 28. dubna 2016 v 8:37 | Reagovat

Mm, zaujímavý vývoj situácie, ako sa tak na to pozerám, skutočne podarená kapitola. Len Kunimiho mamka si ani nevšimla, že Aka-chan mala nejakú nehodu, to mi prišlo trochu zvláštne, aj keď ono to asi nemuselo byť vidieť, že áno? No každopádne veľmi podarená kapitola a teším sa na ďalšiu kapitolu tohto príbehu, pretože táto kapitola dáva trocha nádej v niečo viac medzi tými dvoma a ja som neskutočne zvedavý človek. :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama