Nálet, aneb jak mi změnil život | Kapitola 3.

31. července 2016 v 21:51 | Sumiya |  Nálet, aneb jak mi změnil život
Omlouvám se, že jsem dlouho nepřidala tuhle povídku, ale pokračování jsem měla napsaný ve stolnim počítači, a já byla hrozně líná ho zapnout, a přetáhnout si to do noťase, ale dneska, jsem to už dokázala, takže v tý povídce budu pokračovat. Snad si to někdo přečte ^^ kapitolky budou pořád krátké, ale budu se snažit jí přidávat aspoň jednou týdně, a i častěji, ale nebudu to zase přehánět, abych to neskonila, protože, i když to je hetero, moc se mi líbí ten příběh, co jsem k tomu vymyslela^^

Sklopim smutně hlavu. "Jestli se se mnou nechceš kamarádit, tak… tak já půjdu do třídy..." Řeknu sklesle, a otočim se k odchodu. Ale Setova ruka mě zastaví. "Takhle jsem to nemyslel… samozřejmě že se s tebou chci kamarádit, ale jenom jsem nečekal, že bys mě brala tak rychle." Pousměje se. V očích se mi objeví jiskřičky naděje. Usměju se. T-to je poprvé, co jsem šťastná z něčeho takového… "Nepůjdeme zpátky do třídy?" Optá se. Jenom přikývnu. Vrátíme se do třídy, a ve chvíli, kdy se posadim, zazvoní na hodinu. Dovnitř napochoduje učitel matiky. Ani se neobtěžuju si stoupnout, na něj jsem tak zvědavá. "Slečno Hamasaki, já už jsem dávno tady." Řekne učitel směrem k mé osobě. Protočim oči, a postavim se. "Děkuji, posaďte se." Usměje se. To jsem se ani nemusela obtěžovat, a mohla jsem zůstat sedět. Celou hodinu nic nedělám, ani neposlouchám ten nudný výklad o tom jak se počítají mocniny, a podobný kraviny. Sice jsem dostala poznámku, ale mě je to jedno, učitelovi to je jedno, a nakonec je to jedno všem, takže co řešit.
Všechny hodiny probíhali stejně. Nic jsem nedělala, a když už, tak jsem si jenom kreslila takový mini chibi vraždy svých spolužáků, které nesnašim. Než jsem je ale všechny stihla dokreslit, zazvonil školní zvonek, který oznamoval, že je už konec, a my už můžeme jít. Začala jsem si pomalu balit, a když jsem si chtěla uklidit svoje obrázky, někdo mi je vyrazil z ruky, a všechny papíry byli teď na zemi. Ten co to udělal, se smál, a odešel, stejně jako ostatní. "Zase jsem tu zustala poslední, jako vždycky, to si jako nemůžou odpustit ty jejich narážky? Co si myslí, že jsem?" Zavrčim celkem nahlas. Najednou si někdo povzdechne. Rychle se otočim, a koho pak sem spatřila. Seta.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Akarui Akarui | E-mail | Web | 4. září 2016 v 19:05 | Reagovat

Hmm, hmm, mám pocit, že Erika získala na svoju stranu človeka, ktorý za ňu pravdepodobne bude bojovať. No som za Seta rada a som zvedavá na pokračovanie.. :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama