Barēbōru no hāto || Kapitola 5. The End

3. srpna 2016 v 15:38 | Sumiya |  Barēbōru no hāto
Napsala jsem další, a taky poslední kapitolu Bareboru no hato. Doufám že tim potěšim, ale i nesklamu. Ale jedno se stane určitě. Napíšu speciály, kde budou už dospělí a... však víte, romantika ^^ Doufám, že se Vám tato povídka líbila ^^

Pondělí ráno

Probudila jsem se celkem brzo, jelikož vycházelo teprve slunko. Ani nevim, kdy jsem usnula.Pokusim se vstat, ale něco mi v tom zabrání... nebo spíš někdo. Rychle se podívám před sebe, a tam... a tam... Oikawa! Ihned ho shodim z postele. "Au!" Zaúpí, a hned na to se posadí. "Nemusela jsi mě budit tak tvrdě..." Zabručí, a vstane. "To je sice pravda, ale... co si dělal v mý posteli?! A proč si vlastně nešel domu?!" VYštěknu nepříjemně. "Protože jsme tu pořád zamčený... teda, nevim, jestli ještě teď, jelikož tu Kunimi-chan spí..." Řekne, a podrbe se na hlavě.
"V tom případě-"
"-mě půjdeš doprovodit?" Skočí mi do řeči. "Ne, to není to co jsem chtěla. CHtěla jsem říct, že můžeme jít na snídani, i když je tak brzo, a teta bude asi ještě spát, ale já mám neskutečnej hlad, takže se de." Rozhodnu na konec, Oikawu chytim za rukáv, a táhnu ho po schodech do kuchyně. Cestou se k nám připojila Anna-chan, která se šla určitě dívat na televizi na pokémony a podobné kraviny.
Když Oikawu dotáhnu do kuchyně, skoro násilně ho posadim na židli. Poté, co už je zaražený v židly, doslova, přejdu k lednici, a začnu jí prohledávat. Abych pravdu řekla, je toho tady strašně moc, a tak se otočim na Oikawu. "Co chceš k jídlu?" Optám se celkem bez zájmu. "Nevim, něco vyber." Usměje se. Roztiká se mi obočí. "Já taky nevim, právě proto se tě ptám." Zavrčim, a otočim se zpátky čelem k lednici. Odpovědí mi je akorát zavrzání podlahy, a následné přitisknutí mužné hrudi na má celkem drobná záda. "C-co to-?!" Vypísknu, a otočim hlavu. Jenom se jemně usměje, a obejme mě okolo pasu. Moje tváře zrůžoví. "T-to že jsem řekla, že s tebou dneska někam pudu, neznamená, že se ke mně budeš chovat jako ke svému miláčkovi." Šeptnu, a jeho ruce odstrčim. "Já vím... jenom jsem to zkusil." Zasměje se. Bylo to falešný, a smutný. Odtáhl se ode mně, a odstoupil ode mně. Slyšela jsem, jak se vzdaluje, ale né ke stolu, ale ke vchodovým dveřím. Rychle se otočim. "Ale taky to neznamená, že chci aby si odešel." Řeknu směrem k jeho zádům. Okamžitě se na mě otočí, a než se naděju, tiskne si mě k sobě, a hlavou se mi otírá o tvář. "Oh, děkuju, děkuju! Aka-chan já tě tak miluju!" Vykřikne radostě. "Nebuď tak hlasitý, nahoře ještě spí..." Napomenu ho, a odstrčim jeho hlavu. Tisknout se ke mně ale nepřestane. "Sakra pusť mě!" Zavrčim, a snažim se ho odstrčit. "Ne, Aka-chan~~ " Zašvitoří, a pořád se ke mě lepí. "Co to tu děláte?" Ozve se rozspale Kunimi. Oba dva k němu přetočíme pohled. "My? Nic." Řeknu, a Oikawovi dupnu na nohu. Hned mě pustí. "Uuuuh... jo... nic.." Zaúpí bolestně. "Tim si nejsem tak jistej, jelikož jste šli slyšet až nahoru a jinak dobrý ráno.." Zazívá, a zase odejde, ale hned na to se vrátí. "Jo, a Miyo-chan? Připravila bys mi snídani, a oběd?" Zazíve znovu, a zase odejde. "Jo." Přikývnu. Podívám se na hodiny. "Asi bys mě už jít, jelikož je už celkem pozdě, abys stihl školu." Řeknu, a rovnou ho tlačim ke dveřím. "Měj se." Vystrčim ho ze dveří, a než se naděje, zabouchnu mu před nosem. "A přijď ve čtyři před Seijou, počkám tam na tebe." Řekne ještě skrz dveře, a podle kroků lze usoudit, že už odešel. Odechnu si, a vrátim se zpátky do kuchyně, kde už je teta, a něco připravuje. "Dobré ráno." Pozdravim. "Ah, dobré." Usměje se na mě. Zamířim k ní, a cestou vytáhnu nádobu na oběd, a do ní připravim obento. Nakonec to zaklapnu, a připravim to na stůl. Hned na to se připlazí Kunimi, který má neobvykle rozcuchané vlasy. Nic neřekne, a sedne si na židly. Protočim oči, a stoupnu si za něj. Prsty mu začnu vlasy uhlazovat, a on se kupodivu ani moc necuká. Když dokončim svoje dílo, sednu si na proti Kunimimu, a čekám na snídani. "Anno! Snídaně!" Křikne teta, když nandavá snídani. Anna-chan je tu během vteřiny. Před každého z nás přistane talíř plný míchaných vajíček, a slaniny. Ve prostřed bylo pečivo, a k pečivu bylo přidáno ještě máslo.
Když jsme dojedli, Kunimi se zvedl, vzal si obento, a odešel z kuchyně. "Ahoj!" Křikne ještě, a pak se zavřou dveře a nastane ticho.

Po obědě 12:30

"Já si půjdu zdřímnout... Teto? Mohla bys mě když tak zbudit v půl čtvrtý?"
"A co se stalo, že jsi tak najednou unavená?" Optá se trochu pobaveně, ale né výsměšně. "... v noci se mnou spal v jedný posteli Oikawa, jelikož nás Kunimi... přinutil být spolu, a tak jsme i spali ve stjený posteli, no a já jsem teď trochu rozlámaná..." Zamumlám. "Ach tak... tak běž, pak pro tebe přijdu." mrkne na mě, a pohladí mě po váři. Jenom přikývnu, a odeberu se do pokoje. Sotva tam dojdu padnu do postele, a usnu.

15:32

"Aka-chan! Vstávej.." Zatřepe se mnou někdo, a já ikdyž nechci, otevřu oči, a protáhnu se. "Už?" Zazívám. "Už." Usměje se, a odejde. Ještě chvilku se válim, ale pak vstanu, a začnu se připravvat. Přece jenom, nemůžu tam jít v tomhle oblečení... Svléknu se, a když tak učinim, prohlédnu si svůj levý bok, kde mám starou jizvu, a taky podřiny, jak mě kopali. Pokusim se protáhnout, ale jaksi se to nepovede, jelikož mi zakřupalo v zádech, a tak radši přestanu. Přejdu ke skříni, a začnu něco vytahovat. Nakonec si vyberu lehký bežový tričko s květy, kraťasy s kšandami, klobouk, a hnedé botky. K tomu jsem si ještě vzala naušnice s orchidejí, náramek s přívěsky, a zlatý řetízek s přívěškem růže. Zhodnotim svůj stav v zrcadle, a sama se podivim, jak mi to sluší.
Sebou si ještě vezmu černou tašku přes rameno, do který si dám potřebný věci jako je telefon, sluchátka, klíče, nějaký bonbóny a lízátka (neptejte se mě kde jsem je sebrala) a taky kapesníky, bloček a tužku + voňavka. Já vim, jsem jako typická ženská, ale za to já protě nemůžu. Podívám se, kolik je, a z hrůzou z jišťuji, že jsem se oblíkala dobrých 30 minut. Rychle se ještě učešu a pak hurá za Oikawou.
Běžim jako o život, jelikož totálně nestíhám. Už je 10 minut po čtvrtý, a já tam stále nejsem. Sakra... Když už myslim, že to nenajdu, zahlédnu postavu, jak sední na zemi, a hlavu má zabořenou v kolenech. Byl celkem hezky oblečený. Pomalu k němu dojdu, a přikleknu si k němu. "Stalo se něco?" Zeptám se, a on sebou cukne, jak se lekl. Vzhlédne ke mně, a hned, jak uvidí mojí tvář, mě obejme. "Už jsem myslel, že nepřijdeš!" Vyjekne, a spolu se mnou v objetí se postaví. Po nekonečně dlouhé chvíli mě pustí, a zařivě se usměje. "Půjdeme do tý cukrárny?" Optá se plný elánu. "Jop." přikývnu. Vedle sebe dojdeme až k jedné větší cukrárně, a Oikawa mi jako gentleman otevře dveře, a já v kročim. Všichni se na nás koukají s milým úsměvem. Asi vypadáme jako pár, jelikož na mě většina holek v mém věku kouká závistivě až nenávistně. Oikawa si toho všiml, a tak mě objal okolo ramen. Šli jsme si sednou k jednomu ze stolu, a hned jak to zavětřila servírka, byla u nás. "Co si dáte?" Optá se milé. "Co byste nám doporučila, slečno?" Optá se Oikawa s úsměvem. "No, tak, k pití Vám mužeme nabídnout nějaké džusy nebo limonády, poté nějaká ta káva a čaje a nějaký lehčí alkohol. A jelikož jste podle všeho pár, mohla bych vám doporučit toto menu, budete to mít i se slevou." Vyndá list o velikosti A4 a na něm je velkým písmem 'ZAMILOVANÉ MENU'.
"Ale my-"
"Tak my si něco vybereme." Zastaví mě Oikawa. "Tak až budete mít vybráno, jenom na mě mávněte." Usměje se, a odejde. Když odejde, bouchnu Oikawu do ramene. "Promiň..." Zasměje se. Nafouknu uraženě rudé tváře, a odvrátim od něj hlavu. "Ale noták, Aka-chan... Jenom tě rád zlobim, přece víš, že tě miluju, a jenom chci, aby jsi mi to uvěřila." Zašptá mi do ucha, odhrne mi vlasy z obličeje a dá mi je za ucho. "Máš pěkné naušnice." Pochválí mi je, a já znovu zčervená. "Přivádíš mě do rozpaků." Zamumlám se sklopenou hlavou. Na to se jenom zasměje. "Dojdu servírce říct, co si dáme." Zašeptá mi znovu do ucha, a odejde k pultu. Začne s ní něco řešit, a u toho se oba usmívají. Nevim proč ale začnu na tu servírku źárlit... Cože?! Já že na ní žárlim?! Ne, ne, ne, ne! Já přece Oikawu nesnašim, nebo snad.... ne? Pane bože, co když jsem se do něj.... ne to je blbost! Za tak krátkou chvíli to není možný!
Bouchnu hlavou o stůl, začnu s ní vrtět, a ruzně si u toho pomumlávat. Musim vypadat jako cvok, ale tohle se mi nikdy nestalo. Že bych se vážně zamilovala? A do něj? Do kluka, který se mě pokusil znásilnit? Zní to absurdně, ale... asi to bude pravda.... Sakra! Právě jsem si přiznala, že jsem se do něj zamilovala.... Tohle se Oikawa nesmí nikdy dozvědět.
"Um, Aka-chan? Jsi v pořádku?" Promluví na mě zničeho nic někdo, a já se leknu, a hned se podívám, kdo to byl. "To si ty." Ulevim si. "A kdo jiný by to mohl být." Zasměje se. "Za chvilku to přinesou." Posadí se na své místo. A opravdu, za chvilku nám tom přinesli. Trochu jsem se bála, jelikož to bylo na celkem velkém podnosu. Servírka se zastavila, a mile se na mě usmála. "Slečno, teď na chvíli zavřete oči." Řekne mi, a já ji nejistě poslechnu. "Už můžete otevřít." Pomalu tedy otevřu oči, a to co uvidim, mě totálně dostalo. Na tom velkém podnose byl ještě jeden menší, a na něm byl dortík ve tvaru srdce. V tom byla, asi parcipánová, cedulka, a na ní bylo napsáno.... 'Miluju tě'.... Do očí se mi nahrnuli slzy. Hned na to jsem začala brečet. "Ale Aka-chan, proč pak plačeš? Jsi snad smutná, že jsem se ti vyznal zrovna já?" Řekne jemně a obejme mě. "J-já nevim co na to říct... uvědomila jsem si své city k tobě... ale nevim, jestli jsou pravé, jelikož, kdo by se zamiloval do někoho během tří dnů?" Zavzlykám. Jenom se zasměje. "Ty můj miláčku. Lásce nezabráníš, ať už to je do koho koliv." Zašeptá mi do ucha. Přikývnu a taky ho obejmu. Když se od sebe odtáhneme, zahledim se mu do očí. "Můžu tě o něco poprosit?" Zamumlám. "Samozřejmě." Řekne velmi optimisticky. "Polib mě." Šeptnu. NA chvíli se zarazí, ale potom s úsměvem přikývne. Nakloní se k mým rtům, a políbí mě. Když se od sebe odtáhneme, servírka začne tleskat. Hned se na ní podívám. "Tak vidíte, že Vám to vyšlo, Oikawa-san." Zasměje se směrem k Oikawovi. Střelim po něm pohledem. Jenom se nevinně usměje, a pohladí mě po tváři. Proč jsem se zrovna já musela zamilovat do něj? Do takovýho "zmetka" který mě akorát provokuje....
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Akarui Akarui | E-mail | Web | 14. srpna 2016 v 18:15 | Reagovat

Joj, čítam si to síce až takto neskoro, ale rozhodne to stojí za prečítanie. Krásny koniec..tak si to nakoniec povedali.. :3 Juj... trocha jej ho závidím, ale ako že je to poviedka, odpustím jej to. :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama